Když to vezmu od začátku, tak celý život jsem měla úzkosti, ale já to nebrala jako úzkosti, ale "pouhý" strach. Nikdy jsem neměla sebevědomí a vždy jsem se podceňovala. To mám doteď. Úzkosti měla moje prababi, babička a máma to má diagnostikované. Prababi a babi to diagnostikované neměly ale vím, že je měly-člověk to pozná. Takže si myslím, že za moji diagnózu (smíšená úzkostně depresivní porucha) může hlavně dědičnost. Dopředu říkám, já nejsem odborník, jen říkám svou zkušenost. Takže to jen tak na úvod... V 18-ti letech jsem začala mít strach z jídla. Po večeři jsem většinou zvracela. Ze strachu, že mi bude špatně, nepříjemný pocit v žaludku. Nebylo to, že se bojim přibrat, ale prostě jsem se bála toho jídla. Nakonec jsem sotva snědla půl rohlíku denně. To už jsem si řekla DOST. Šla jsem k praktické doktorce, ta mi napsala žádanku na terapeutku. Dostala jsem neurol. Tak jsem začala chodit k psychoterapeutce. Napsala mi Eliceu, to si pamatuju. Chodila jsem tam až do maturity. Diagnostikovala mi sociální fobii a tuším úzkosti. Pak jsem začala chodit k psychiatričce. To si nepamatuju, co mi napsala. Teď mám zase jiné léky. Chodila jsem i k psycholožce, ale jakmile jsem odevzdala bakalářku, tak mi řekla, že se mnou už nemá co řešit. Takže psycholožce jsem přestala chodit a už tam ani chodit nechci znovu. Chodila jsem na výšku,tam mi chyběl jeden předmět a uznání bakalářky. Takže výšku nemám. Byla jsem tam 3 roky, ale konec nemám. Ano, naštve to. Práci jsem hledala 3 měsíce. Nakonec jsem si práci našla. Jelikož nemám moc zkušeností, skoro žádné, tak se práce hledá těžko. Nebudu zde uvádět, jakou práci jsem si našla, ale byly to noční šichty (ne, nedělala jsem u tyče apod. Xd). První 3 měsíce mo to dávalo smysl života,ta práce. Pak jsem pociťovala, že se nezlepšuju a jsem pořád stále pomalá. Kolektiv byl naprd. Pomlouvání, když se učíte, každý vám řekne něco jiného. Moje zaučování trvalo den, max dva. Kolegyně, co přišla o pár měsíců dřív, tak ji zaučovali celý měsíc. Mě jenom DEN! Cítila jsem to tlak v práci, na moje výkony. Ze začátku práce, kdy jsem žila prací a bavilo mě to, tak mi psychiatrička ubrala dávky antidepresiv. To neměla dělat:/. Úzkosti, deprese byly intenzivní. Byly i obě dohromady. Plus sebevražedné myšlenky. Brečela jsem každý den. V práci mě pomlouvali. Šeptali si přede mnou. Poslední měsíc jsem šla na neschopenku. Po tom měsíci na neschopence jsem dala výpověď. Jinak psychiatrička mi zvýšila léky a dokonce i nějaké vyměnila. Tohle je můj pracovní život a kousek osobního života. Jinak mám problém se svojí váhou, vždy jsem byla až zdechlá. Až od začátku výšky jsem nabírala. Samozřejmě má na to vliv i když se z holky stává žena+antidepresiva. Poslední rok mám chutě, na sladké. Je to závislost. Když si to nedám, myslím na to sladké až dny. Když bych chtěla cvičit, tak pak budu mít ještě větší chuť a hlad. To už jsem zažila. Když bych chtěla cvičit doma...tak já nedokážu začít. Když přemýšlím, že bych začala, tak si řeknu, že stejně se nic nezmění. Potřebuju prostě vidět výsledky hned. Nemám trpělivost. Je to začarovaný kruh. Fakt obdivuju lidi, co dokáží se držet, nejíst sladký, cvičit a zdravě jíst. Jinak nevím, jestli jsem uvedla,ale ta práce, kde jsem dala výpověď,tak to byla moje první práce. TAKŽE aktuálně nemám práci, hledám (ale je to těžký, přijde mi, že plno nabídek je pro muže). Nemám přítele, též hledám. Jediné plus z práce je, že jsem si našla kamarádky a vídáme se. Ještě jsem nezmínila já a řidičák. Měli jsme ho v rámci školy zdarma. Já jsem ho neudělala. Všechny jízdy po mně instruktor řval a já brečela. Byl starý a furt říkal,jak jsem nemožná. A pak: jsme kamarádi? Všechny jízdy jsem teda udělala, ale závěrečné zkoušky ne. Jen psací formu, ne však ty závěrečné jízdy. Po druhém neúspěšném pokusu jsem to vzdala. Instruktor, co po mě řval,tak chtěl 500 za každou jízdu navíc. Chtěla jsem přestoupit do jiné autoškoly, ale jedna autoškola,kam jsem psala mail,tak mě majitelka sprdla. Já si instruktora nevybrala!! Potřebovala jsem jen dojet závěrečné jízdy a možná si udělat pár navíc. To ale žádná autoškola nechtěla,jen přes známosti ale ty nemám. Všichni chtěli, ať si zaplatím celý kurz od znovu. Doteď nechci znovu za volant, mám averzi. To je snad vše. Jestli to někdo dočetl až sem, tak jste dobrý/á. Doufám, že to někomu pomůže. Je lepší sdílet a nedusit to v sobě.