Úzkost

STANE SE VÁM, ŽE VÁS V BĚŽNÉ SITUACI PŘEPADNE NEZVLADATELNÁ ÚZKOST? BOJÍTE SE STÍSNĚNÝCH PROSTOR, VÝŠEK NEBO TŘEBA PAVOUKŮ? MÁTE POCIT, ŽE MUSÍTE UTÉCT DOMŮ NEBO DOKONCE UŽ Z DOMU ANI NEVYCHÁZÍTE? HRŮZA JE TAK VELIKÁ, ŽE SE BOJÍTE O SVŮJ ŽIVOT? STRACH PŘICHÁZÍ STÁLE ČASTĚJI A BRÁNÍ VÁM V NORMÁLNÍM ŽIVOTĚ? VÁŠ ROZUM ŘÍKÁ, ŽE SE NIC VÁŽNÉHO NEDĚJE, ALE PRO VÁS TO NEZNAMENÁ ÚLEVU?

Úzkost je zvláštní fenomén. Je vlastně nezbytná pro bezpečnost každého z nás. Souvisí s pudem sebezáchovy a silněji se projevuje u žen. Kde končí úzkost přirozená a začíná nemoc? To musí posoudit odborník, přechod je velmi plynulý. Panický záchvat úzkosti může potkat i zcela zdravého jedince, například u nás ho zažije každoročně přibližně každý desátý člověk. Pokud se však úzkost objevuje příliš často, je příliš silná, trvá příliš dlouho anebo se objevuje v nevhodné situaci, stává se vážným problémem.
Také nadměrná úzkost, podobně jako deprese, se dá dobře léčit a naděje na úlevu je vysoká.

Úzkost je nedílnou a životně důležitou součástí našeho života. Přestože nás mnohdy obtěžuje, chrání nás před nebezpečím, ať reálným nebo potenciálním. Úzkost souvisí s pudem sebezáchovy. Vždyť jen to, že se bojíme spálit se znovu o plotýnku vařiče nebo jet autem rychle do zatáčky nám umožňuje v dnešní době přežít. Je důležité oddělit běžný strach a úzkost od nemoci. Úzkostné poruchy jsou chronická onemocnění, nejedná se o slabost nebo simulaci!!!

ÚZKOSTNÉ PORUCHY

Bohužel vše má i stinnou stránku. Pokud je úzkosti mnoho, působí velice nepříjemně a hlavně nás omezuje v běžných aktivitách. Soubor symptomů, který nás chránil před nebezpečím, nám pak najednou brání plnohodnotně žít. O skutečné úzkostné poruchy se tedy jedná, pokud potíže znamenají významné omezení aktivit a tělesný i psychický dyskomfort, a tehdy má také smysl úzkostné poruchy léčit. Společné pro úzkostné poruchy jsou symptomy strachu a úzkosti, anticipace (= očekávání potíží, které jsou tak dále potencovány), vyhýbání se zátěžovým situacím (kde se úzkost předchozích zkušeností pravděpodobně projeví) a omezení v aktivitách (pracovních, společenských…). Úzkostné poruchy jsou velice časté. Podle studií v USA z 90-tých let 20.století trpí v průběhu svého života duševními poruchami cca polovina lidí. Celkem 24,9 % trpí úzkostnými poruchami (více ženy než muži – 30,5 % versus 19,2 %).

Symptomy úzkostných poruch

Jednotlivé symptomy, projevy úzkostných poruch se liší podle typu poruchy. Typické jsou zejména tělesné symptomy:

třesy, mravenčení, vnitřní neklid, svalové napětí
bolesti, závratě, mdloby,
sucho v ústech,
průjem, pocení, a mnohé další.

Ve společensky zatěžujících situacích se častěji vyskytuje:

zarudnutí, třesy,
nucení a obava z pokálení, pozvracení nebo pomočení,
návaly horka, obtížné dýchání a zalykání se

Pro přechodné úzkostné stavy bez vyvolávajícího podnětu jsou typické pocity:

bolestí na hrudi, bušení (nepravidelné) srdce,
strach ze smrti (infarktu, ztráty kontroly…).

Psychické projevy se mnohdy překrývají s projevy deprese:

ztráta energie, únava, omezení aktivit,
neklid, nervozita a podrážděnost zároveň,
změny v oblasti spánku, chuti k jídlu,
potíže v oblasti rozhodování, paměti a soustředění,
pocit beznaděje, bezmoci, sebepodceňování,
až myšlenky na smrt a sebevraždu.

Vzhledem k převaze projevů v oblasti těla, bývají úzkostné (ale také depresivní) poruchy často zaměňovány za tělesné nemoci, např. za srdeční poruchy, různé infekce, endokrinní nebo cévní poruchy, neurologické choroby a mnohé další. Pokud je člověk v úzkosti příliš dlouho, mohou se vlivem chronického nadměrného stresu skutečně dostavit i tělesné potíže.

Typický je pro úzkostné poruchy bludný kruh obavy v konkrétní situaci (podnětu), předpoklad, že se tam budou opět potíže vyskytovat – anticipace, další obava z vystavení se tomuto podnětu a vyhýbání se této situaci, následně opět navýšení symptomů úzkostné poruchy a koncentrace na jejich projevy (strach ze strachu).

JEDNOTLIVÉ TYPY ÚZKOSTNÝCH PORUCH A JEJICH ČETNOST

Agorafobie (výskyt u 2,9-6,7% populace celoživotně, více ženy) – strach z otevřených prostranství, cestování, vstupování na veřejná místa… (nemožnost úniku), je jen zřídka léčená, často chronifikuje, někdy je popisována jako důsledek panické poruchy (viz níže), bývá spojená obavou z určité konkrétní situace/události, která první projevy vyvolala. Chorobný strach z otevřených prostranství popisoval již Hippokrates, agorafobie (agora = řecky tržiště, fobie = strach, ale i Fobos – bůh strachu) pochází z roku 1871 od Westphala
Sociální fobie (výskyt 13% populace, symptomy najdeme u více než 50% exponovaných) – bývá omezena na konkrétní situace: obava je buď konkrétní (mluvení na veřejnosti, s opačným pohlavím, zčervenání…) nebo difúzní (vše mimo známé prostředí), zde může mít dobrý vliv psychoterapie i nácvikové metody.
Specifické fobie – jsou omezené na určité situace (tma, létání…) nebo objekty (zvířata, z nákazy…), tyto potíže je možné dobře „odnaučit“ (= psychoterapeuticky přecvičit), bývá častěji „naučená“
Panická porucha (výskyt 1,4-2,9 %) = jednotlivé silné záchvaty úzkosti – masivní úzkost neomezena na určitou situaci, trvá řádově minuty, výjimečně déle, typicky se objevuje bušení srdce, strach ze smrti, pacienti jsou často mylně léčeni pro infarkt myokardu, typická je vysoká spotřeba zdravotní péče a následky opakovaných diagnostických vyšetření, někdy dokonce následky léčby domnělých kardiovaskulárních poruch. Název pochází od boha Pana, který vždy vyskočil z úkrytu a křikem děsil poutníky.
Generalizovaná úzkostná porucha (výskyt 4,1-6,6 %, 2x více ženy) – trvající všeobecná úzkost, neomezena na vnější okolnosti, typicky se objevuje nervozita, pocení, břišní nevolnost, kolísavý průběh, pacient(-ka) bývá fixován na potřebu přítomnosti jiné (pomáhající) osoby
Smíšená úzkostně depresivní porucha – mírné příznaky úzkosti a dysforie (dlouhodobě špatná nálada, často se jeví jako podrážděnost), existuje plynulá hranice mezi čistě úzkostnými a depresivními poruchami, s touto poruchou se často setkáme v ordinacích praktických lékařů.

Úzkostné poruchy jsou chronická onemocnění s průběhem ve fázích vyšší a nižší intenzity potíží. Vznikají většinou již okolo puberty, intenzita ve stáří i při neléčeném onemocnění klesá. Při vysoké intenzitě (zejména panické ataky) vlivem hyperventilace (vydýchání, poklesu hladiny CO2) dochází k snížení křečového prahu, brnění okolo úst a aker, někdy až k tetanickým křečím a kolapsovým stavům s poruchou vědomí.

PŘÍČINY

Na projevech úzkostných poruch se spolupodílí celá řada příčin. Důležitá je hlavně vrozená predispozice, potom podmínky vývoje jedince (prostředí v dětství a dospívání). Spouštěčem může být (pro konkrétního jedince nadměrná) zátěžová situace: psychická (vztahy) nebo sociální (podmínk života) zátěž, případně tělesné onemocnění. Některá tělesná onemocnění, zejména hormonální nerovnováha (činnost štítné žlázy), a léky mohou přímo úzkostné poruchy způsobit. Větší riziko propuknutí potíží je u žen, významná je i fáze právě probíhající fáze menstruačního cyklu nebo klimakterium (přechod).

Důležitou roli tu hraje dědičnost. Úzkostné poruchy se prvně vyskytují již v dětství a dospívání, proto také bývají často zaměňovány za charakterové rysy a unikají léčbě. Na podklad úzkostných poruch často druhotně nasedá deprese. s úzkostnými poruchami mohou souviset poruchy osobnosti, užívání psychoaktivních návykových látek (zejména alkoholu) nebo jiné psychické poruchy.

LÉČBA

Úzkostné poruchy lze dobře léčit psychoterapií, moderními antidepresivy nebo nejlépe kombinací obou postupů. Je třeba si uvědomit, že se jedná o chronická onemocnění, probíhající řadu let. I léčba, tak aby byla úplná a zajistila dlouhodobě dobrý stav, musí probíhat nejméně rok, mnohdy je potřeba celoživotní léková podpora. Psychoterapie je celkově náročnější postup, ale u úzkostných poruch mnohdy s velice dobrým výsledkem. Psychoterapie (ať skupinová nebo individuální) může být zaměřena na získání nových, praktičtějších způsobů práce se symptomy úzkosti, jejich využití ve prospěch jedince a tak ukončení utrpení. Jinou možností je důraz na vyvolávající činitele z minulosti a současnosti. V bezpečném a důvěrném prostoru psychoterapie může pacient tyto zárodky zpracovat odlišným způsobem nežli dosud. Důležitý je čas a osoba psychoterapeuta. Psychoterapie samotná (tedy bez další podpory léky) je vhodná spíše pro mírnější typy úzkostných poruch.

Jinou možností je dlouhodobá (alespoň 12 měsíců) trvající léčba léky – antidepresivy. Antidepresiva umožňují znovunastavení intenzity nervových přenosů v mozku, masivně tak redukují úzkost, brání v rozvoji dalších poruch (úzkostných i depresivních) a zejména brání návratu původní úzkostné poruchy. Nástup účinku nastává s prodlevou během cca 3-4 týdnů. Poté narůstá léčebný efekt ještě dalších 8 týdnů. V tomto léčebném procesu se nejčastěji jedná o zvýšení nabídky jednoho neuropřenašeče – serotoninu. Taková antidepresiva lze užívat v 1-2 denních dávkách (podle typu a dávky léku), jsou velice dobře snášena, nežádoucí účinky jsou velmi řídké a nebrání v běžných aktivitách, netlumí ani neovlivňují pozornost. Bohužel často bývají úzkosti dlouhodobě léčeny benzodiazepiny (léky ihned tlumící úzkost, léky na uklidnění, nebo také léky na spaní)), které jsou v delším časovém horizontu pro většinu populace zcela nevhodné. Přestože většinou znamenají okamžitou úlevu od úzkosti, vyvíjí se na ně návyk a závislost a člověk, který užívá tyto léky (Neurol, Lexaurin, Xanax, Diazepam, Oxazepam…) se může hůře soustředit a rozhodovat a nikdy by například neměl řídit auto. Čím dříve léčbu zahájíme, tím větší je naděje na plnou úzdravu. a naopak, čím dříve pacient léčbu ukončí, tím pravděpodobnější je návrat potíží.

ZÁVĚR

Symptomy úzkostných poruch znamenají výrazné omezení běžných aktivit života, včetně pracovních. Není třeba se za ně stydět, těmito potížemi trpí 1 populace. Úzkostné poruchy jsou časté, ale velice dobře léčitelné onemocnění. Potíže většiny nemocných lze podstatně snížit nebo je zcela vyléčit. Současná léčba je většinou výborně tolerovaná a dostatečně účinná. Léčba by měla být včasná, razantní a dostatečně dlouhá. Na léčbu nikdy není pozdě!!!

MUDr. Luboš Janů Ph.D.

KAM SE OBRÁTIT O POMOC?

Nejjednodušší a obvyklá cesta vede k vašemu lékaři. Většina praktických lékařů (tzv. obvodních, rodinných nebo všeobecných) již dnes problematice deprese rozumí. Mírnější formy často léčí sami. Tam, kde jsou potíže velmi vážné, je vhodné navštívit psychologa nebo přímo místního psychiatra. Dnes se to děje zcela běžně. Pokud byste si z nějakého důvodu přáli své problémy řešit anonymně, je vhodné se obrátit na anonymní telefonní linky důvěry, krizová centra RIAPS anebo můžete využít naši
anonymní on-line poradnu.