Možná se domníváte, nebo již máte jistotu, že se u někoho ve vašem blízkém okolí rozvíjí deprese nebo úzkost. Nejedná se o nic tak neobvyklého, neboť tuto formu duševní nemoci prodělá během života 15-20 procent populace, tedy každý přibližně pátý až šestý člověk.
Bohužel zdaleka ne všichni se rozhodnou s těmito problémy k návštěvě lékaře, nebo aspoň ne zavčas – důvodem bývá stud, považují potíže za slabost, za vlastní selhání. Mnoho lidí se bojí stigmatizace, která je s duševními nemocemi spojená. Někteří si ani nechtějí připustit, že by psychické problémy mohli mít. Nemoc často z tohoto důvodu může probíhat dlouho nerozpoznána a neléčena, což nezřídka vede k zintenzivnění obtíží, jejich opakování nebo chronifikaci.
Nejen v tomto ohledu je velmi důležitá pomoc a podpora blízkých. Často to bývají právě příbuzní, kteří zaznamenají, že se jejich blízký chová jinak než dříve, že je méně společenský, uzavírá se, je smutný, omezeně komunikuje, nebo nekomunikuje vůbec, má nepřiměřené obavy nebo strach. Velmi často právě rodina přivádí pacienta do ordinace a její podpora může pomoci k tomu, že se člověk trpící depresí nebo úzkostí rozhodl lékaře navštívit. Někdy je člověk s depresí dokonce v tak těžkém stavu, že není schopen sám k lékaři dojít. Potřebuje proto podpořit, aby vyhledal pomoc. Avšak vyhledáním odborné pomoci (většinou psychiatrické) vše ještě nekončí. Trvá nějakou dobu, řádově týdny i déle, než medikace zafunguje a psychický stav se stabilizuje a deprese a úzkost odezní. Po tuto dobu je vhodný specifický podpůrný přístup zejména ze strany blízkých, který pomůže nemocnému toto období lépe zvládnout a překlenout.
V ordinaci často slýchám od příbuzných, že nevědí, co dělat, jak se zachovat, aby nemocnému ještě více neublížili. Kladou si například otázky, zda ho nutit do zcela běžných věcí, např. vstát ráno z postele, nebo ho nechat ležet celý den. Nevědí, jak s nemocným komunikovat, aby se jeho stav ještě nezhoršil. Co tedy můžeme udělat my blízcí v době, než zaberou léky a stav se stabilizuje a čeho se naopak vyvarovat? Vhodné je komunikovat bez pocitů nepatřičnosti, falešné lítosti, podrážděnosti či strachu. Důležité je říct, nebo dát jinak najevo, jak je pro vás nemocný člověk důležitý, navzdory tomu, že se potýká s problémy. Je dobré se k němu chovat přátelsky a pozorně. Pokud není pozornost opětována, což se může samozřejmě stát, je důležité to nevnímat jako křivdu, ale jako projev nemoci. Pozornost lze vyjádřit různě, například tím, že sdělíme, že je nám moc líto, že se takto trápí, neboť ho máme rádi a neumíme si představit, jak těžké to musí být. Že v tom ale není sám a my stojíme při něm. Nebojte se ani vyjádřit vlastní nejistotu, pokud vás sužuje. Například říct: Nevím, co mám říct, ale chci, abys věděl, že mi na tobě záleží. Je možné se též zeptat, zda je něco konkrétního, co si myslí, že bychom mohli udělat, aby se cítil lépe. Snažíme se vcítit do pocitů bezmoci, ale zároveň je vhodné vyjadřovat naději na zlepšení budoucnosti, přijetí deprese jako nemoci, která se dá léčit, a snižovat tak pocity viny. Můžeme též mluvit například o naději na vyléčení a stále ji podporovat.
Roli v komunikaci hraje i neverbální projev, třeba vstřícná mimika, volné tempo s jasnou artikulací. Je vždy potřeba si udělat dostatek času a nespěchat, neboť nemocný s depresí se většinou hůře soustředí. Není dobré se snažit člověka v depresi rozveselit. Lidé s depresi bývají pasivní. Lidé s úzkostí se bojí moha věcí, mají z nich neopodstatněné nadměrné obavy. Zkuste nemocného zvát k nenáročným činnostem, například ke krátké procházce, nenuťte ho ale. Podporujte ho k rozhodnutí vyhledat lékaře, pokud stále váhá. Pokud je to potřeba, pomozte prakticky, například s úklidem nebo vařením.
Deprese může vyvolat spoustu falešných přestav. Například nemocný neodpoví na pozdrav. Vždy je důležité si uvědomit, že chování nemocného nemá nic společného s tím, jak se máte rádi a jaký máte vztah.
A co naopak nedělat? Není dobré přehnaně nutit nemocného do aktivit. Určitě je vhodné povzbuzení k denním rituálům, jako je např. vstát z postele, nebo vyčistit si zuby. Nicméně slova ve smyslu: vzchop se a nastartuj se, pojď si zaběhat atd., rozhodně vhodná nejsou. Ráda přirovnávám situaci, kdy příbuzný v dobré víře nutí nemocného k vzchopení se ke stavu, kdy bychom například člověka se zlomeninou nohy nutili „to rozchodit“. Zkrátka, zlomená noha a „zlomená mysl“ mají v tomto ohledu společné to, že se jedná o nemoci a rozchodit je jednoduše nelze. Je potřeba je vyléčit. A to chce čas.
Co není vhodné říkat? Na místě nejsou rady typu „usměj se a bude ti líp“. Nemocnému připomínají, že právě toho není schopen. Také mohou vyvolat dojem, že si dotyčný snad svou depresi zvolil a stačí, aby se trochu snažil a deprese zmizí.
Věta „taky mívám depresi“ také není vhodná. Mnoho lidí si plete depresi s běžným pocitem smutku nebo špatnou náladou. Při špatné náladě pomůže udělat si nějakou malou radost, dát si něco dobrého, zasportovat si nebo si pustit hezký film. Deprese je mnohem závažnější stav.
Není vhodné ani porovnávat, že jiní jsou na tom hůř. Někteří mají potřebu těm, co prožívají depresi, začít vyprávět o lidech, kteří se mají mnohem hůře, a přesto se neutápí ve smutku. Takovéto přirovnání ale u člověka v depresi spíše prohloubí pocity viny. Deprese nemusí být spojena se zřetelně těžkou životní situací. Je to nemoc, která má řadu příčin a může postihnout i člověka, který se z vnějšího pohledu má vlastně docela „dobře“. Není ani vhodné mluvit ve smyslu, že to přejde. Deprese jen tak nepřejde, není to rýma nebo nachlazení. Člověk v depresi potřebuje odbornou pomoc.
Malá rada na závěr, která může pomoci překlenout dobu, než odborníci nemoc u blízkého člověka zaléčí – zkuste především naslouchat a buďte nablízku. A pokud si sami nevíte rady, nebojte se vyhledat pomoc. Existují skupiny či podpůrné programy pro rodiny či blízké lidí, kteří se s duševním onemocněním potýkají.