Někdy je hůř, někdy je líp. Mám rodinu, mám práci, netrpím nedostatkem a přesto je mi nanic. Nemám chuť k jídlu ani chuť něco dělat, i kdyby mě to mohlo bavit. Nejradši bych jen zalezla do postele a spala. Antidepresiva beru, ale virózy, blokace plotének se střídají a to líp už pěkně dlouho nebylo. Nevzdávám to, jen jsem otrávená a znechucená sama sebou. Mám vztek a zároveň pocit bezmoci. Chci změnu, ale dřív nebo později jsem zase na stejném místě a je to jen moje vina. Mám se mít ráda, ale nejde to. Měla bych dělat něco pro děti, ale nemůžu. Nechci. Chci zapomenout. Občas mám pocit prozření, jako bych najednou všechno viděla nově a to je fajn, myslím na něco jiného a občas se i něco zdaří. A pak za nějakou dobu jsem zase v tmavém tunelu a čekám až to přejde a fungují setrvačností. Kvalita života vypadá jinak. Nevzpomenu si, co mi pomůže, jsem zablokovaná. Měla bych si přečíst výpisky z chytrých knížek, ale teď to nejde.