Dneska zacal advent a me napadlo, ze si zapalim vanocni zvoneni. Uz roky vanoce nemusim. Kdyz mam(e) s necim spojene neco spatneho vyhybam(e) se tomu. To je jedine, co jsem pro pripravu vanoc udelala. Je mi uz dost let a zacina me mrzet, ze to tak rychle utika. Do padesatky to je pohoda, po padesatce je to uz na druhe strane kopce. Nekdy premyslim nad smrti, ale ve skutecnosti se ji bojim. Mam deti, vnoucka, fajn chlapa, ktery me nekdy tak stve, ze se muzu vzteky zblaznit, pejska, ktery me miluje. Muzu to napsat i takhle: Mam deti, jedno je vazne nemocne, druhe ma svoji hlavu a ne se vsim, co dela, souhlasim- boli me to, trapi... mam vnoucka, ktery je pusinka sladka, mam chlapa, u ktereho mam nekdy pocit, ze je sobec a psa, ktery me miluje. Citim, ze je to o pohledu na vec. Jedno dite bude stale nemocne (nebo ne?), druhe si stale bude delat to, co chce, vim, ze presne vi, co od zivota chce, mam vnoucka, ktery me ma rad, rad me vidi, rad si se mnou hraje, mam chlapa, ktery je trpelivy a fajn a ma me rad, mam psa, ktery me miluje. Jen chci napsat, ze je to o pohledu na vec. Ted mi je dobre, pak veci vidim pozitivneji, byla jsem u vnoucka, jsem nabita energii. V tydnu za nim pojedu zas 🙂 Pokusim se udrzet si alespon chvili tu radost, stesti, nez padnu zase do tech svych depresi, bolesti, kdy neplacu, ale slzy mi tecou. Jsem toho tak plna, ze pomyslim na to nejhorsi. Kdyz medituju, coz mi pomaha, predstavuju si, jak do me proudi energie. Naplnuje me celou, od konecku prstu, cele telo a je ji tolik, ze je vsude kolem me. Pak staci malo a vse je fuc. Tak strasne se bojim, hrozne moc se bojim. Pak prichazi bolest, nenavist, zlost... na vsechny a na vsechno... Prosim, nekamenujte me, neni to jen takova "depka", beru AD, chodim na terapie, casto pomyslim na sebevrazdu...