Anonymous
Ahoj. Čas od času sem napíšu. Mám toho v hlavě tolik a když sednu k pc, nevím, jak to formulovat. Nic nového. Stejně jako každý. Beznaděj, strach, prášky, trochu alkoholu, občas radost. Zaplať Pán Bůh za ni. Je jí málo. Ale je! Někdy mám v sobě takový guláš, že už nevím kudy kam. Jindy je to neutrál. Mám důvod žít, ne že ne. Vnoučata, krásná miloučká zlaťoučká. Ten starší mi říká superbabičko. Jsou moji miláčkové. Vážně nemocné dítě. Beze mě by nemohlo fungovat. Pejsek, kterého taky miluji nade vše. Je tak zlaťoučký. Rodiče, kteří jsou už hodně staří. Je potřeba se o ně postarat. Miluju je. Pak je tu práce. Roky jsem chodila do práce moc ráda. Těšila jsem se do práce. Čím je člověk výš, tím je to "horší". Ano, jak pro koho. Odborně na to mám. Jen jsem ženská. Mám kolegu. Chytrý, mladý. Znám ho roky a pokud nebyl na vyšším postu, byl to fajn kolega. Teď, když povýšil, dělá hrozný podrazy. Vůbec tomu nerozumím. Nevšímám si jich, nemluvím jim do jejich věcí a oni pořád a pořád. Ale to už zacházím někam jinam. Opravdu nejlépe mi bylo, když se nesmělo vycházet. Počítám roky do důchodu a přitom vím, že když si to nevyřeším v sobě, nepomůže mi ani důchod. V jednom předchozím příspěvku jsem četla odpověď, že se má otevřít psychologovi. Ono se to snadno řekne, ale hůř dělá. Stud. Dělám všechno pro to, abych přežila. Už 14 let. Život mi připadá, že nikam nespěje. Jako kdyby skončil. Už jsem tu jen napůl, abych ještě pomohla svým blízkým. Žiju za nějakou clonou. Tam mi je dobře, tam jsem chráněná. Musím z ní ale vždycky ven, sem, do tohoto neutěšeného světa. Už to není jako dřív. Bude hůř, já vím.
Reagovat
1 Subscribers
Odeslat odpověď
0 Reakce
Psycholog nepomůže. Vždy musí člověk sám, vážit si sebe naučit se radovat s maličkostí, jít dopředu. Kolik lidí nevyléčitelně nemocných by dalo za to jít jen třeba na tu procházku s pejskem. Proč je tolik opuštěných lidí, kteří nemají rodinu okolo sebe, práci. Proč tohle lidi s depresemi si nedokážou v hlavě srovnat.