Dobrý den Market
Možná by vám i hodně pomohlo kdyby jste napsala vše i fyzické bolesti a nenechávala si je pro sebe protože to je zase držíte v sobě a to vás bude užirat. Váš příspěvek se mi moc líbí jen něco tajíte a to není dobré.
Dekuji za odpoved. Dnešek je zas hrozny. Rano třes bušení srdce těžké nohy pocit na omdleni. Vzala jsem si lexaurin. V naději ze bude lip. Není. Lezim a brecim. Nevím proč. Svet zase zcernal. Fycicke bolesti byly bolest hlavy tlukot srdce bolest na hrudi. Únava a zapominani. Ta je ted asi nejhorší. Odmítla jsem nemocenskou ale chození do prace me strašně vyčerpává. Jenže mám strach být sama doma. Jestli něco tájím sama nevím. Porad premyslim kde to začalo. Možná hodně stresu s kupovanim bytu. Možná to ze jsem přišla na to ze si můj manžel píše s jinou. Tvrdil ze to je stara kamarádka ale me to hrozné vzalo. Nikdy jsem nebyla žárlivá a ani nechci byt. Chci mu věřit. Dnes mame volno já i manžel. Nevím jestli chápe co se se mnou děje a nevím jestli ho to zajímá. Diva se na me tak divné. Určité chce abych byla normální ale ještě to prostě nejde. Šel do obchodu ze něco uvaří. Je moc hodný. Ale může chlap vydržet žít s cvokem jako jsem já? Jsme spolu 3,5 roku. Je mladší o 14 let. To jsme ale nikdy netesily hlavně on ne. Vim ze me ma rad ale co když ho tímhle odradim a přestane me mít rad.
Dobrý den. Jsem Market. 4 měsíce trpim depresemi. Nedávno jsem to už nevydržela a šla k doktorovi. Mám těžké deprese na které jsem dostala antidepresiva a tlumici léky nez zaberou. Dnes je první den kdy je mi lépe. Jako bych od nekud vylezla. Celou tu dobu mi pomáhalo psát si denník. Protože beru dnešek za začátek nového života, sepsala jsem poslední stránku. Je to o mých pocitech za ty čtyři měsíce. Nepíší tam o fyzické bolesti která byla u toho taky. Určité tam není vše. A nevím jestli cizí člověk pochopí o čem píšu. Ale vložím vám to sem. Třeba pochopite ze jediná cesta ven je lékař a léky.
Dneska se cítím skvěle. Svet už není černý. Možná jen dočasná uleva. Nevím. Ale myšlenky které me trápily jsou pryč. Zdají se byt nesmyslné. Prožila jsem 4 měsíce v temnotě. Zavřena v svoji hlavě s myšlenkáma na bezmocnost beznaděj svoji neschopnost zbytečnost a hlavně smrt. Neviděla jsem důvod proč v takovém světě žít. Úplně všechno bylo špatně smutne. Myslela jsem si o sobě ze jsem selhala a takového člověka nemůže mít nikdo rad. Udělala jsem v te černé době par věci které me mrzí. Kopala jsem kolem sebe protože jsem nevěděla co se se mnou a hlavně se světem děje. Myslela jsem ze jestli se vše nevyřeší hned nevyřeší se to už nikdy. Ublizila jsem ondrovi protože jsem si myslela ze on to může vyřešit za mne. Čekala jsem ze mne vytáhne z te černé díry kam jsem spadla. Ale to nemohl když nevěděl ze tam jsem. Já jsem to věděla ale neuměla jsem to vysvětlit ani sobě ani nikomu. Těžko se v sobě hledá odpověď když černé myšlenky nedovolí myslet na něco jiného. Čím víc jsem chtěla pryč tím hlouběji jsem byla. Někdy jsem nedokázala mluvit. Mela jsem pocit ze to nemá smysl ze stejně nikdo nechápe ze všechno je špatně. Ze se všichni dívají na svet růžovýma brylema a já jediná vidím tu spinu která je všude kolem. Strašně jsem potřebovala pohladit a říct ze to bude všechno dobře. Jenže nebyl nikdo kdo by to udělal. Nejbližšího člověka kterého mam jsem od sebe nesmyslnyma hadkama odpuzovala. Zničila jsem to hezké co bylo. Nevím jestli se to da vrátit zpátky. Řekla jsem věci které bych normálně nikdy neřekla protože si to nemyslím. I pres to ze jsem neměla rada sebe jeho jsem milovala. Pak přišel strašný strach ze me opustí. Tím se vše jen zhoršilo a v hlavě bylo jen jak to udělá. Potřebovala jsem aby všechno šlo podle plánu. Tak jako vždycky. A jakákoli odchylka me úplně rozhodila. Změna směny třeba z ranní na odpoledni byl nepřekonatelný problém. Vykolejilo me to tak ze jsem dvě hodiny nemyslela na nic jiného a brecela. Brecela jsem porad. Večer před spaním to bylo nejhorší. Lehla jsem si. Zacalo mi byt strašně. Všude tma a ve mne hrůza. Hrůza z toho ze az se vzbudim bude další černý den který už určité nepreziju. Chtěla jsem utéct ale nevěděla jsem kam. Hrozny pocit. Ten nejhorší co znám. Asi jsem chtěla umřít. To je jediný způsob jak by se dalo utéct. Protože jsem nechtěla utéct z postele ale ze svoji hlavy. Byl to upne jiný pohled na svet. Možná takový je a nás mozek si ho dělá hezčí aby lidstvo přežilo. Protože v takovém světě který jsem viděla já by nechtěl žít nikdo. A nechci v něm žít ani já. Chci zpátky ten normální třeba někdy těžký ale zároveň hezky život kde je moje rodina prace kamarádi. Kde mužů s lidma mluvit smát se pracovat. Kde mužů mít starosti i radost když se něco povede. A třeba byt smutná když je důvod. Už nikdy nechci zpátky do sveta kde je jenom utrpení a beznaděj.