Tyto pocity také zažívám. Mám pocit že okolí je slepé a zároveň si nechci neustále stěžovat na těžký život když vím že i moji blízcí mají své starosti. Osobně nacházím uspokojení v přírodě. Pohled na hvězdné nebe a přírodní zvuky( šum vody, štěbetání ptáků) dokáže navodit uvolnění aby se srdce mohlo vyplakat. Pocit vnitřní samoty a temnota alespoň zčásti poleví abych se mohla navrátit do reality a nasadit si masku. Nejsi v tom sám/sama!! Jednoho dne ty hlady utichnou.. Jeden člověk si všimne a probojuje se skrz démony aby si také pocítil/pocítila úlevu a bezpečí. Mít někoho takového je učiněný dar
Myslela jsem, že ten pocit nepotřebností začala cítit jen teď, však uvědomila později, že ten pocit měla už od narození, a svět kolem neustále mi to opakoval, matka, ségra, učitelé, pak přítele, kamarádi a teď i manžel, děti a tchine. Snažím se jejím to odpustit, jen i když už jsem to udělala, ten pocit nicoty ve mě stále žije. Jak s tím žít, jak to zlomit a říct že jsem cenná a úžasná a stojí za to žít alespoň pro sebe. Jediné co mi drží při životě je to, že smrt nic nezmění, a když budu naživu tak něco změnit můžu, jenže nevím jak….
Jsme v tom spolu❤️