Ahoj, myslím, že vím jak Ti je. Je mi totiž hodně podobně, s tím rozdílem, že já už jsem si tímhle prošla několikrát. K psychiatrovi jsem se dostala prvně když mi bylo necelých 25 let, první léky nepomáhaly, druhé už ano. Původně jsem nepřišla s depresí, ale trápila mě sociální fobie, depresi jsem měla už také od dětství, protože mě rodiče týrali a byla jsem na to tak zvyklá, že mi ani nedocházelo, že něco může být špatně. Brala jsem to jako normální stav. Pak se to na pár let zlepšilo a mohla jsem být i bez léků, ale docházela jsem pravidelně na psychoterapii, kde jsem si řešila všechno to hnusné z minula. Bylo to velmi bolestivé, ale pomáhalo to, našla jsem si partnera žila hezkej život. Pár let. Pak mě opustil. Právě kvůli těm psychickejm výkyvům, kterých se mi i přes všechnu snahu nepovedlo nikdy úplně zbavit. skončila jsem úplně sama, sdílela jsem všechno s ní, domov, jeho rodina byla mou, jeho přátelé se stali mými, sama jsem nemělůa žádnej život a ten skončil s jeho odchodem, nemám rodinu, jsem v dluzích v řádu půl milionu, přišla jsem o práci, léčila jsem si to kouřením marihuany, která mě vždy té tíhy zbavovala až jsem se stala závislou a nyní musím kouřit každý den, jinak nemuhu vůbec fungovat, také spáchala sebevraždu moje sestra. Bylo jí 25 a to mě položilo na lopatky úplně. Už je to skoro 5 let a já se z toho pořád hrabu. Brala jsem další léky asi dva roky. Myslela jsem si, že už dobrý, že to zvládnu. Před dvěma měsícema mi to začalo znova. Smutek, bolest, nenávist k celému světu, touha všem ublížit, nenávidím se dívat na radost druhých, když já sama tak moc a stále jenom trpím. Jsem úplně sama. Nemám nikoho za kým bych mohla jít, krom doktorů, kterejm už stejně nevěřím, jsme pro ně jenom pokusný králíci. Další maso na pultě. Celé dny jenom přežívám a jsem šťastná, když mohu usnout a nejraději bych se už nevzbudila. Nechci umřít, ale takhle už dál žít také nemohu. Uvažuji znovu o lécích, ale už vím, že je to jenom chemickej blud, kterej ošálí mozek a ten mě sice přestane týrat, ale skutečnou podstatu to nevyléčí nikdy. Ta je ukrytá někde hluboko v mé hlavě a já s tím nemohu nic dělat. Jestli Ti mohu dát nějakou radu, bež si také pro léky, pomůžou určitě, ale nespoléhej jen na to, je důležité najít někoho komu budeš důvěřovat a s kým budeš postupně rozkrývat to, proč vlastně tykové stavy prožíváš. U mě je to následek toho dlouhodobého týrání a stresu a neustálého boje o přežití. My, co jsme neměli milující rodinu, to máme strašně těžké a nikdo tomu neporozumí. Je to boj. Nejvíc sám se sebou. Hlavně měj pořád na paměti, že je to nemoc za kterou nemůžeš. To si říkám já, když m,i je nejhůř. Tvůj mozek neprodukuje serotonin tak jak by měl a proto se tak cítíš. Kdybys měla cukrovku tak taky nebudeš naštvaná na slinivku, že neumí vyrobit inzulin, ale tělu pomůžeš zvenku. Pokud máš nějakou rodinu, svěř se jim, samozřejmě, že se ti budou snažit pomoci a já bych byla vděčná, kdybych měla někoho o koho se mohu opřít a kdo by se o všechno postaral zatím co bych byla pár týdnů někde v klidu a mohla si řešit svoje problémy. Já ale takový luxus nemám a tak každé ráno zatnu zuby a říkám si, že lidstvo za svou historii muselo vytrpět daleko víc než teď já a kdyby to každý vzdal..nezůstal by tu nikdo. Život je krásný, svět je nádherné místo, ale nic tu není zadarmo a za každé malé štěstí se platí. Někdy velkou bolestí. moudří říkají, když procházíš peklem, tak se hlavně nezastavuj. Jdi dál. Jednoho dne se ty mraky musí roztrhat a zase bude hřát slunce. Já se za to modlím každý den. Trochu to pomáhá. Nic se něděje bez příčiny a všechno má své důsledky. Každý, kdo si projde utrpením se stává silnějším, hlubším a opravdovějším člověkem. Deprese, když už nic, je alespoň ryzí. Je upřímná, nic nezastírá a to je dobrý bod pro to začít s tím něco dělat a odkud začít. Běž si pro léky a najdi si terapeuta, radeji soukromého, sice to něco bude stát ale bude se Ti věnovat a může hodně pomoci. Také mi pomohly knížky a weby, kde se schází podobně naladění lidé, už jenom to že člověk zjistí, že není jediný, kdo tím trpí a pracně to skrývá je ulevující. Držím Ti palce. Můžeš zvládnout cokoliv. Buď silná a hlavně si nic neudělej, všem bys moc ublížila a sobě nepomohla. Lidé po sebevraždě získají příští život takový, aby museli čelit stejným výzvám a naučili se je překonat. Opatruj se. budu na Tebe myslet. J.

No to já myslel že mi to pomuze

Ambulanci si ani nezavolaj dobrý den.