Anonymous
Včera 8.11. 2019 mi byla diagnostikována Panická porucha. Přes rok a půl mi doktoři nedokázali říct co je příčinou mých častých záchvatů. Přiznat si že je vše psychickou stránkou, niko-li neurologickou je jedna z nejtěžších věcí.
V práci jsem měla záchvat a při mém štěstí byl poblíž psychiatr jenž se mě ptal zda mám epilepsii. Na mé odvětění že tu mi lékaři nepotvrdili se začal zajímat a domluvili jsme si schůzku u něj v ordinaci. Povyprávěla jsem mu celý svůj příběh od základů až po současnost, po první záchvaty. Po hodině kdy jen naslouchal a vše si zapisoval řekl..,,je to jasné, máte stresové reakce na životní události, jako nestabilita v dětství, rozvod rodičů, časté stěhování, napjatá situace doma a tím se vyvolává panická porucha"
Zjistit co se s vámi děje je podstatná součást léčby. Ale co teď? Jak zabránit stresovým reakcím? Své dětství nezměníme ani neovlivníme jak probíhal náš životní příběh. Je mi 16let a toto je můj příběh.
Reagovat
1 Subscribers
Odeslat odpověď
0 Reakce
Ahoj potýkám se se stejnými problémy. V dětství mě opustili rodiče a i když se v mé pubertě vrátili cítím v sobě že jim to nedokážu odpustit. Dnes je mi 25 let a mám neskutečný problém nekomu věřit. První přítel mě mlátil , druhý ponižoval.. Jediný kluk který mě dokázal uklidnit a zároveň si získal mou důvěru tak mě zradil pro mou náladovost. Zjistila jsem že jediná pomoc je okamžitě v tě situaci jednat když mě přepadá panika. Upokojit svou mysl a přesvědčit sama sebe že nic není tak temné jak se v dané chvíli zdá. Mnohdy pomáhá výlet do přírody. Vyplakat se, vykřičet a snažit se zaměřit pouze na sebe a vlastní osobní rozvoj. Naši démoni znají naše největší slabiny a proto je tak těžké je překonat..