Před pár dny jsem se bavila s kolegou. To, co máme dnes k dispozici, nové technologie, v letech, kdy jsem byla malé dítě, by mi připadaly jako sci-fi. Vše kolem nás ovlivňují, pomaličku, plíží se to. My to přijímáme pomaličku ale jistě. Najednou jsme v centru a vůbec si to neuvědomujeme. Ani si neuvědomujeme, že se pomalu ale jistě blížíme ke konci. Příroda? Kde je? Pozitivní vztahy lidí? Kde jsou? Chceme od života víc a víc, rádi využíváme nové technologie a vůbec neregistrujeme, že ten náš blahobyt, to hoňka za blahobytem a penězi nám bere život. Vztahy, příroda, v čem budou žít naše děti? Myslíme si, že jim připravujeme budoucnost? Tím, že nashromáždíme mamon? Tím, že posílíme svoji pozici? Ne, to určitě ne. Honíme se stále za něčím. Cestujeme. Ano, čím víc cestujeme a můžeme se tím pochlubit, tím lépe. Už nejsme lidé. Ne, to nemá se životem nic společného. Vezeme se. Nedokážeme se pustit svého. Vždyť nehleďme do minulosti, tu už nezměníme, nehleďme do budoucnosti, žijme přítomností. Žijme přítomností, prožívejme přítomnost. Co bude? To je přeci úplně fuk. Žijme přítomností. Proč trpíme psychickými poruchami? Nejlepší únik z toho bláznivého světa. Jsme odstaveni od společnosti? Nemůžeme chodit do práce? Jsme sami? Nebo bychom raději randál, drogy, stres? Co je dnes společnost? Co se dnes děje s lidmi, kteří chodí do práce a končí vyhořením? Život je v dnešní době k ničemu. A bude to horší. Je potřeba restart.