ROZHOVOR

KOMFORT, POHODLÍ, KLID… TO BY MĚLA PŘINÁŠET VYSPĚLÁ CIVILIZACE. NAMÍSTO TOHO JSME TÉMĚŘ BEZ ODDECHU VYSTAVENI PROUDU TISÍCŮ ZMĚN, AŤ UŽ V PROSTŘEDÍ RODINNÉM, PRACOVNÍM, SPOLEČENSKÉM NEBO PŘÍRODNÍM. LIDSKÝ MOZEK SE STÁLE RYCHLEJI SNAŽÍ ZPRACOVAT NOVÉ INFORMACE A UDRŽET ROVNOVÁHU UVNITŘ TĚLA I DUŠE. KAM VEDE CIVILIZAČNÍ STRES A CO S JEHO NÁSLEDKY? ZNÁME CESTU K HARMONII?

ROZHOVOR S MUDr. VANDOU FRANKOVOU

Jak často se úzkostné poruchy v seniorském věku vyskytují?

• Podle epidemiologických studií asi 10-15% seniorské populace trpí závažnými úzkostnými stavy, které vyžadují léčbu. Víme ale, že pro stáří je typický „fenomén ledovce“. Starý člověk má tendence své psychické potíže bagatelizovat, připisovat je věku nebo tělesným obtížím. Lze tedy usuzovat, že výskyt úzkostných poruch mezi seniory bude ještě vyšší.

Mají úzkostné poruchy ve vyšším věku nějaká specifika?

• Úzkostné poruchy se vyskytují v každém věku – od dětství až do stáří. Mladý člověk si většinou dobře uvědomuje svoje příznaky, chápe jejich psychické příčiny (přetížení studiem, zatěžující vztahy apod.). Ve vyšším věku člověk „raději“ stůně tělesně. Psychickou příčinu potíží považuje za slabost, nepřipouští si ji, a příznaky úzkosti připisuje tělesným poruchám. Navštěvuje pak různé odborníky – kardiology, gastroenterology, neurology atd. a dožaduje se léčby jednotlivých tělesných příznaků. Trvá někdy měsíce i roky, než se takový člověk dostane na psychiatrii
  a začne se správně léčit skutečná příčina potíží.

Velmi častou duševní nemocí ve stáří jsou kognitivní poruchy, demence. Jak se projevují úzkostné poruchy u těchto nemocných?

• Člověk s demencí ztrácí paměť, intelektové schopnosti, ztrácí ale i schopnost mluvit o svých prožitcích. V důsledku kognitivní poruchy je nemocný hůře adaptabilní, je vystavován většímu stresu. Zároveň u demence klesají hladiny některých mozkových přenašečů. To jsou všechno faktory, které zvyšují riziko vzniku úzkostné poruchy a zároveň ztěžují jejich diagnostiku.
• Úzkostná porucha se obecně projevuje psychickými příznaky, tedy úzkostným prožíváním – člověk je vystrašený, má nadměrné obavy o zdraví vlastní nebo nejbližších, neustále se zaobírá stresujícími myšlenkami (např. „Určitě se mu něco stane, když tam pojede“; „Bolí mě žaludek, to bude určitě rakovina“; „To nemůžu zvládnout, určitě to zkazím“ apod.). Dále jsou přítomny tělesné příznaky jako důsledek podráždění vegetativní nervové soustavy: např. zrychlená nebo nepravidelná akce srdeční, bušení srdce, chvění, potíže s trávením, namáhavé či zrychlené dýchání, pocení, bolesti hlavy či “od páteře“, pocity na omdlení a další. Vedle psychických a tělesných příznaků se vyskytují i příznaky behaviorální, tedy změny chování (z angličtiny behavior = chování). Člověk se vlivem úzkosti nedokáže soustředit, přechází z jedné činnosti na druhou, nevydrží v klidu, přechází, mne si ruce apod.
• Člověk s demencí nebo i mírnou kognitivní poruchou není v důsledku narušených mozkových funkcí často schopen popsat psychické příznaky, vegetativní poruchy jsou připisovány různým tělesným poruchám nebo vlivu léků a zůstanou jen behaviorální poruchy. Ty jsou pak chybně interpretovány a léčeny různými tlumivými léky.

Na co je tedy třeba při rozvoji poruch chování u člověka
s kognitivní poruchou dávat pozor?

• Při rozvoji poruch chování u člověka s kognitivní poruchou musíme v první řadě vždy detailně popsat a pochopit konkrétní příznak problémového chování. Např. k lékaři přijde dcera pacientky: „Paní doktorko, babička strašně zlobí, napište jí, prosím vás, něco na zklidnění“. Je třeba přesně zjistit, jak takové „zlobení“ vypadá. Dozvíme se např.: „No, víte, já babičku ráno umyju, obleču, dám jí snídani, pak ji usadím do křesla, pustím televizi a potřebuji si dělat něco svého. Ale babička nevydrží sedět, pořád za mnou chodí a na něco se ptá, vyndává věci ze skříně atd.“ A máme zcela konkrétní představu o tom, jak „zlobení“ vypadá. Dalším úkolem je nalezení příčiny problémového chování. Můžeme se dozvědět, že paní byla celý život velmi aktivní, pracovala na hospodářství, vychovala 5 dětí, 12 vnoučat. Dokud byl její výkon bezchybný, byla její pracovitost žádoucí. Vlivem demence ale již chybuje a rodina zdůrazňuje, že je „čas odpočinku“. Paní ale odpočívat neumí a „zlobí“. Jinou příčinou popsaného chování může být strach a úzkost. Paní se bojí být v místnosti sama a hledá někoho blízkého – dceru. Nebo ji mohou bolet záda a nevydrží sedět v křesle kvůli bolesti, ale v důsledku kognitivní poruchy toto nedokáže sdělit. Podle příčiny poruchy chování pak volíme vhodnou intervenci. V prvním případě bude třeba pracovat s dcerou, pomoci najít pro pacientku vhodnou aktivitu apod. Ve druhém případě budeme pracovat s úzkostí – řešit, zda by dcera mohla zůstat ve stejné místnosti apod. No a ve třetím případě bude na místě analgetická léčba, masáže apod. Chybou je okamžité nasazení tlumivých léků na poruchy chování, které s sebou může přinést řadu zbytečných komplikací.
• Poruchy chování u lidí s kognitivní poruchou mohou ale vzniknout i jako důsledek tělesného onemocnění (např. infekce, porucha vyprazdňování, vysoký tlak) nebo vlivu léků.

Existuje prevence rozvoje úzkosti nebo poruch chování
u lidí s kognitivní poruchou?

• Základem prevence je správný přístup k nemocnému – trpělivý, laskavý. Klidně a opakovaně vysvětlujeme, co po nemocném chceme, dáváme jednoznačné pokyny, nepřetěžujeme ho. Důležité je i prostředí, ve kterém nemocný žije – příjemné, bezpečné, s přiměřenou teplotou, světlem. A konečně preventivně působí i vhodný program pro nemocné, který přináší přiměřenou stimulaci, zábavu, potěšení, zajištění sociálních kontaktů. Je třeba vědět, co má nemocný rád, jakou hudbu preferuje, čím se zabýval, jaké jsou jeho hodnoty, přesvědčení. Důležitá je i korekce smyslových vad – člověk, který nevidí, neslyší, má vnímání okolí dále ztížené. Samozřejmostí je péče o celkový tělesný stav – léčba akutních i chronických onemocnění, dostatečný přísun tekutin a vhodná strava, dostatek tělesných aktivit.

Jakou roli má při uvedených potížích nefarmakologická léčba?

• Nefarmakologické postupy jsou u problémového chování seniorů s kognitivními poruchami zcela zásadní a na prvním místě. Jako nejvíce efektní se ukazuje edukace pečujících – poučení, jak s nemocným jednat, jak reagovat na změnu v chování, jak poruchám předcházet (viz prevence). Důležité je, abychom pečujícího povzbudili, pochválili, umožnili mu svěřit se i s negativními emocemi, které jsou přirozené. Popis chování, hledání příčiny a vhodná intervence, jak jsme popisovali výše, patří do behaviorální psychoterapie. Důležité se jeví sociální kontakty. Podle některých studií měla pozitivní vliv na problémové chování aromaterapie – meduňka a levandule a muzikoterapie s pouštěním oblíbených melodií.