ROZHOVOR S DOC. MUDR. OLDŘICHEM VINAŘEM, DRSC.

Mediální ohňostroj doprovázející sebevraždu skladatele Karla Svobody byl názornou ukázkou mýtů, které se mezi veřejností v souvislosti s depresí vyskytují. Skladatel zřejmě trpěl depresemi, ale neléčil se. Antidepresiva bral pouze tehdy, kdy měl potíže. To je v zásadním rozporu s doporučením lékařů. Léčba nemohla být v takovém případě účinná?

Ano, má-li antidepresivum pomoci, musí se užívat minimálně tři měsíce, podle charakteru nemoci, většinou i déle. To neznamená, že ke zmírnění potíží nedojde dříve. Lék se však musí brát dál, jinak se deprese vrátí. Pokud jde o délku užívání přípravku, je to totéž jako při léčbě penicilinem a jinými antibiotiky. Když někdo při léčbě anginy přeruší léčbu antibiotikem po dvou nebo třech dnech, v okamžiku kdy se mu udělá lépe, potíže se mu vrátí. Takovým počínáním vychovává své bakterie k odolnosti a léčba se stává neúčinnou. U depresivní poruchy přerušení tak nebezpečné není. I po předčasném přerušení léčby antidepresiva zase působí. Z hlediska dlouhodobého průběhu nemoci to však znamená riziko. Časté nasazovaní a přerušování podávání antidepresiv vede k rozkolísání rovnováhy funkcí neurotransmitérových systémů. To může způsobit, že depresivní epizody se začnou periodicky opakovat, třeba po mnoha měsících nebo i letech. Pacient nesmí ztratit důvěru v léčbu, ani když se po začátku zdánlivě nic neděje.
Je-li depresivní porucha provázena výraznou úzkostí, nespavostí a pocitem neklidu, bývá výhodné začít léčbu antidepresivem v kombinaci s lékem proti úzkosti (anxiolytikem). Jeho účinek nastává do 15 – 20 minut, zmírní však jen napětí a strach. Na vlastní depresivní náladu nepůsobí. Většina lékařů na začátku léčby depresivní poruchy spojené s úzkostí podobné kombinace ordinuje, poučí však nemocného, že anxiolytikum vysadí, jakmile se projeví příznivý účinek antidepresiva. Dlouhodobé podávání anxiolytik je totiž u určitého počtu lidí spojeno s rizikem vzniku návyku nebo i závislosti. To je třeba dobře rozlišit: návyk vzniká na anxiolytikum, nikoli na antidepresivum.
Někdy je třeba, aby nemocný bral antidepresivum velmi dlouho, třeba celý život. Platí to především o starých lidech, kde dlouhodobé užívání antidepresiva může oddálit eventuální nástup Alzheimerovy nemoci. Psychiatrie zde postupuje podobně jako interní medicína: internista nespěchá s vysazením léků proti vysokému krevnímu tlaku, ani když se krevní tlak normalizuje.

Je zarážející, co všechno po smrti Karla Svobody zaznělo. Režisér Filip Renč například tvrdil, že skladatel nemohl spáchat sebevraždu kvůli depresi „protože přece nebyl blázen“. Právě ze strachu, aby nebyl označen za „blázna“ se zřejmě obával vyhledat kvalifikovanou lékařskou pomoc. Jak hodně jsou podobné předsudky rozšířené?

Nikdy jsem se s panem Karlem Svobodou nesetkal, nemohu tedy k jeho tragedii nic kvalifikovaného říct. Obecně však platí, že média – a nejen bulvární – se úporně snaží posilovat stigma, které se s psychiatrií spojuje. Toto stigma posilují dokonce i někteří lékaři. Lidové noviny přinesly 5. března 2007 článek MUDr. J. Hnízdila, kde tvrdí, že čtyřicet procent všech nemocných, tedy všech vůbec, nejen depresivních, trpí nevysvětlitelnými nemocemi. Má prý jít o nemocné, kteří mají tělesné potíže, u kterých ani specialisté při užití nejmodernější techniky nenašli nic patologického. Dostanou „nálepku hypochondra, kverulanta, neurotika nebo dokonce člověka patřícího do péče psychiatrů“. Nemohu tomu rozumět jinak, než že se tu straší psychiatrií.
Výrok režiséra Filipa Renče mi v tomto kontextu připadá jako neinformovanost, která je pochopitelná, neboť není lékař a zřejmě byl Svobodovou smrtí hluboce zasažen. Nemusí vědět, že psychiatrie dnes nerozděluje nemocné na neurotiky a psychotiky (tedy tzv. blázny) a že mluvíme o „poruchách“.
Termín „porucha“ není šťastný, poněvadž jinak medicína mluví o nemocech a nikoliv o poruchách. Českým psychiatrům však nezbylo nic jiného, než toto označení přijmout, neboť mezinárodní klasifikace nemocí zavedla termín „disorder“, který v angličtině nemá onen poněkud pejorativní přídech jako porucha (nejsem „nemocný“ jsem „porušený“). Mnoho duševních poruch, mezi nimi také depresi, dovedou dnes léčit praktičtí lékaři (a vím, že to dovede velmi dobře i MUDr. J. Hnízdil). Psychiatr řeší teprve závažnější stavy, zvláště jsou-li spojeny s rizikem sebevraždy.

Jaký je podíl deprese na celkovém počtu sebevražd?

Odhaduje se, že přibližně 95 % lidí, kteří zemřou sebevraždou, jsou lidé duševně nemocní, především trpící depresivní poruchou. Velkou část tvoří lidé závislí na alkoholu.

Projevuje se sebevražda mediálně známé osobnosti v ordinacích? Někteří psychiatři tvrdí, že může pro lidi, trpící podobnými problémy, sloužit jako návod.

Ano, o Karlu Svobodovi hovořila spontánně nejméně třetina mých pacientů, trpících depresí. Pozitivní na tom může být, že se začali svěřovat i nemocní, kteří o svých sebevražedných myšlenkách nikdy dříve nemluvili. Negativní může být, že celebrita je vždy pro lidi vzorem.

Je možné odhadnout počet lidí, kteří u nás běhají s neobjevenou depresí, o které vůbec netuší?

Depresivních nemocných je přibližně 6 % populace. Odhaduje se, že přibližně jen jedna třetina z nich je diagnostikována. Velkou výzkumnou studií bylo v USA prokázáno, že depresivních nemocných nepřibývá! Za posledních deset let se však zdvojnásobil počet těch, kteří se léčí.

Má člověk, který s diagnózou deprese nikdy nepřišel do styku, šanci, že ji u sebe sám objeví? Na co by si měl dát pozor? Jak by mělo vypadat samovyšetření?

Je třeba rozlišit špatnou náladu, rozladu, která občas postihne nejméně třetinu všech lidí a je tedy naprosto „normální“, a nemoc. Především proto jsem pedanticky mluvil o „depresivní poruše“ a ne o „depresi“. Nemoc je to tehdy, když hluboce depresivní nálada převažuje po většinu celého dne a trvá to alespoň dva týdny. Člověka nic netěší, ztratil zájem o vše, co ho dříve bavilo, je unavený, vyčítá si různá provinění a budoucnost vidí více méně beznadějně. Zpravidla má poruchy spánku a poruchy chuti k jídlu. Hůř se mu myslí, jeho výkonnost bývá zřetelně snížena. Velmi často se onemocnění projevuje tísní a bolestí na hrudi, jindy bolestmi v zádech nebo bolestmi hlavy. Vyhledá-li lékaře, mluví často jen o těchto svých tělesných potížích a o své depresivní náladě se nezmíní. Mluvíme pak o tzv. larvované nebo maskované depresi. Může pak jít o ony „nevysvětlitelné nemoci“, o kterých psal MUDr. Hnízdil do Lidových novin.

Deprese se může někdy projevit jako epizoda, která dozní a už se neopakuje. Mají lidé dál sledovat stav své nálady nebo je lepší na vše zapomenout?

Přál bych jim, aby zapomněli. Skoro nikdy se to však nedaří, protože utrpení způsobené depresivní poruchou se nezapomíná. Výjimkou je menší skupina nemocných, u kterých se depresivní epizody střídají s epizodami mánie, lehkomyslnosti, vysokého sebevědomí a obdobím zvýšené aktivity. Při mánii většinou nemocní nebývají kritičtí ani při posuzování svého minulého stavu. Ten, kdo má za sebou depresivní epizodu, by však měl pamatovat na příznaky, které jí předcházely. Často to bývá porucha spánku a neobvyklá chuť na sladké, je to však velmi rozdílné u rozdílných nemocných. Nicméně už tyto symptomy by ho měly vést k lékaři.