Vzhledem k tomu, jak jsou deprese časté, se v podobné situaci ocitá hodně blízkých osobám s depresivní poruchou. Přesná rada není, protože každý je jiný a do deprese se také promítá osobnost člověka. Obecná plavidla jsou asi tato:
1) pro blízké pacientů s depresí je dobré vědět, co to vlastně deprese je a něco si o její podstatě a projevech nastudovat. Důvodem je to, že se jedná o stav, který je mimo naši běžnou zkušenost a tak „intuitivní“ přístup, který se nám osvědčuje běžně, nemusí vůbec sedět (podrobněji níže).
2) člověk s depresí nepotřebuje depresi „rozmlouvat“ nebo ujišťovat, že smutek „není na místě“. Tyto intuitivní formy podpory mohou stav i zhoršit. Také nefungují dobře míněné strategie typu „vzmuž se“, „bradu vzhůru“, fungují-li, nejedná se většinou o depresi.
3) naopak je vhodná trpělivost, akceptování toho, že náš blízký skutečně strádá a je dobré jasně vyjádřit, že s ním soucítíme. Tato tzv. empatie (bez snahy vše hned vyřešit) je přesně ta strategie, která se osvědčuje.
5) blízkým s depresí je vhodné připomínat, že deprese je nemoc a musí prostě odeznít. To umožní efektivní léčba (ta je nutností). Také je vhodné zdůraznit, že vyčkat na efekt léčby je ta hlavní investice, kterou člověk sám může vložit do léčby.
6)v přesvědčování k návštěvě lékaře je vhodná laskavost a trpělivost. Opět je dobré zdůraznit, že deprese je nemoc jako každá jiná a proto se z ní sám člověk nedostane. Nicméně se dá velmi dobře léčit. Občas se osvědčuje analogie, že chtít se sám dostat z deprese je stejné jako chtít „rozchodit“ zlomeninu nohy. Prostě to nejde. Mimochodem ta analogie je trefnější nežli by se mohlo zdát. Antidepresíva představují jakousi „sádru“ na emoce. To znamená, že jsou nutná proto, aby se nálada mohla sama zahojit.