Moc bych vás chtěla poprosit o radu. Můj syn má 24 let a přibližně 3 roky už se mnou nebydlí, žije sám v jiném městě (Praze). Je výrazně introvertní. Nemá a neměl žádný partnerský vztah. Nevím o tom, že by udržoval nějaké vztahy s kamarády kromě spolupracovníků, ale dříve kamarády měl. Vystudoval gymnázium, dvakrát začal studovat VŠ a pokaždé toho zanechal, dle mého názoru naprosto předčasně – nedošel ani k prvním zkouškám. Poté se zaměstnal ve službách, kde se mu dařilo a byl spokojený. Byl však v pracovním kolektivu, kde se kouří cigarety a kde je i přístup např. k marihuaně, samozřejmě také k alkoholu. On sám je kuřák (podotýkám, že jediný z široké rodiny). Sdělil, že cca před rokem či dvěma častěji kouřil marihuanu, nyní již ne. Šlo o nabídky z okolí. Před necelým rokem postoupil v zaměstnání na místo manažera. Práce byla velmi náročná po všech stránkách, byl v zaměstnání prakticky nepřetržitě, přesto měl stále pocit, že práci nezvládá. Někdy prý celé hodiny proseděl a nebyl schopný udělat jednoduchý pracovní úkon. K poslednímu říjnu dal výpověď s tím, že zkusí dělat stejnou práci u jiného zaměstnavatele – v tomto oboru není problém práci najít.
On sám svůj problém vidí v tom, že se stal silně závislý na kouření cigaret. Není prý schopen nijak regulovat počet vykouřených cigaret, přesto doma nikdy nekouří. Překvapilo mě, že mu závislost na cigaretách tak silně vadí. Zatímco dříve vykouřil jen pár cigaret denně, někdy i žádnou, nyní prý vykouří někdy i celou krabičku. Tím, že je schopen nekouřit pouze doma, si vysvětluje svoji neochotu opouštět byt. Zároveň si ale sám uvědomuje, že může jít jen o výmluvu.
Tento týden je syn u mě na návštěvě. Před pár dny se mi se svými duševními potížemi částečně svěřil. Došlo k tomu na základě excesu, kdy večer odešel z domu, vrátil se až ráno a prakticky na nic z té noci si nepamatuje, kromě toho, že se záměrně venku na ulici opil rumem, poté se pohyboval někde po městě, přišel o všechny peníze a utržil zranění, aniž by věděl jak. Pravděpodobně se těchto excesů dopouští častěji. Řekl, že jediný jeho pevný bod je zaměstnání; vědomí, že má jít do práce mu dává stopku, aby nepil, aby vstal z postele atd.
Já pozoruji, že jeho duševní stav se zlepší vždy, když se odpoledne vrátím z práce domů, ale i tak je to jen pozvolné zlepšení. Když je doma sám, je sice vzhůru, ale vůbec nic nedělá – jen listuje knihami, prohlíží internet, nejí, i když má jídlo k dispozici. Poté, co přijdu domů a jeho stav se postupně zlepší, začne jíst, začne komunikovat, jeho duševní stav se zlepší.
Musím dodat, že svůj pronajatý byt v Praze si za více než půl roku nebyl schopen dát do pořádku, válí se tam krabice od stěhování, chybí základní nábytek. Přitom dříve na pořádek dbal a byl velmi šťastný, když se mu do tohoto bytu podařilo přestěhovat. Nabízená pomoc s úklidem ho vždy rozčílí. Dříve také měl koníčky – hrál na trubku, chodil na túry, rád se procházel po městě, tančil. Má ohromné všeobecné znalosti.
To, co mě teď strašně trápí, je, že syn odmítá jakoukoliv odbornou pomoc, zastává názor, že ke zlepšení se může dopracovat jen on sám svou vlastní vůlí. Mám strašný strach, že během příštích dnů odjede zpět do Prahy, kde nebude schopen žádné činnosti, snad ani toho, aby si našel novou práci. Svírá se mi srdce při představě, že většinu času bude ležet sám ve svém bytě, přestože si uvědomuje, že musí neodkladně najít práci, aby měl z čeho žít….
Prosím, napadá vás nějaká cesta, jak z této situace ven? Jak mu pomoci?
Zatím to vypadá tak, že pokud se budu snažit znovu s ním mluvit o tom, že by měl vyhledat odborníky, že jsem ochotná mu s tím jakkoliv pomoci, pouze se rozčílí a odjede domů. Moc by mi pomohla vaše rychlá odpověď, protože pokud syn odjede, nebudu mít možnost se k němu dostat a vše se ještě zhorší.
Moc a moc vám děkuji.
Vážená paní,
ve Vašem dlouhém dopisu jsem objevila dva problémy:
První z nich jsou psychické potíže Vašeho syna. Napadá mne několik duševních poruch, kterými by Váš syn mohl trpět. Příznaky, které popisujete, mohou stejně dobře odpovídat depresi jako poruše osobnosti. Kromě toho je nepochybné, že Váš syn nadužívá alkohol a další psychoaktivní látky (marihuana), což celou situaci dále komplikuje. Někdy je u téhož člověka možné stanovit několik diagnóz současně a definitivně v této věci mohou rozhodnout jenom odborníci, obvykle psychiatr ve spolupráci s psychologem. Váš syn jakoukoli odbornou pomoc odmítá. A protože je dospělý a svéprávný, není možné mu léčbu, se kterou nesouhlasí, prostě nařídit. U pacienta, který si své duševní problémy nechce připustit anebo se prostě nechce podrobit ani vyšetření, ani terapii, je naděje na úspěch jakékoli (odborné i neodborné) pomoci velmi malá. Bez motivace ze strany pacienta je výsledek jakéhokoli působení zvenčí přinejmenším sporný.
Druhý problém vnímám na Vaší straně. Naprosto chápu, že svého syna milujete a že se o něho bojíte. Pomoci mu ale nemůžete tím, že na něho budete naléhat, aby sám se sebou začal něco dělat. Tato metoda jej do návštěvy odborníka poměrně efektivně odradí, protože každý tlak vyvolává protitlak. Jak už jsem jednou napsala: Váš syn je DOSPĚLÝ a SVÉPRÁVNÝ. Nemůžete na něho dohlížet jako na malé dítě. Věřím, že se cítíte bezmocná, když máte pocit, že pro něho nedokážete nic udělat. Ve skutečnosti je Váš nejdůležitější úkol v tom, že přestřihnete pupeční šňůru a necháte syna žít jeho život. A i když se Vám jeho životní styl nelíbí a nesouhlasíte s ním, nezbývá Vám, než to přijmout. Někdy je paradoxně nejúčinnější ta pomoc, kdy svým dětem „dopřejeme“, aby si natloukly nebo padly ke dnu. Teprve potom totiž zmobilizují SVÉ VLASTNÍ síly a vezmou SVŮJ ŽIVOT DO SVÝCH RUKOU.
Mnoho trpělivosti a sil Vám přeje MUDr. Pavla Sýkorová