Dobrý den,
obracím se na Vás kvůli depresi partnera, která ve svém důsledku dopadá i na mě, budu velmi ráda za Váš názor. Je mi 47, jsem rozvedená, 2 děti, s bývalým manželem vycházíme dobře. Po rozchodu jsem měla různé vztahy a rozhodně se nedá říci, že bych byla ohledně mužů nějak naivní. Naopak, zachovávám si odstup a hned tak někomu nevěřím. Letos v červenci jsem ale potkala někoho, s kým jsme okamžitě zcela souzněli (ano, jedná se o poměrně krátkou známost). Na první pohled nám bylo jasné, že máme hodně společného, a přestože jsem si i zde držela vnitřní bariéru, byla to velká láska. Ani jednomu z nás se to takto ještě nikdy nestalo. V září ale ze dne na den nastal obrat, partner (cizinec ve vysokém postavení, žijící v ČR) začal mít velmi těžké období v práci, i s matkou a dětmi (je rovněž rozvedený), přidaly se mu vážné zdravotní potíže, a přestával se mnou komunikovat. Odůvodňoval to tím, že se v takových situacích uzavírá do ulity. Prý už v minulosti trpěl depresemi a opět se do nich asi dostává. Začal komunikovat méně a méně, což mě velmi trápilo, vztahovala jsem si to na sebe, že už se mnou nechce být, i když jsem nechápala proč. I on totiž tvrdil, že tak naplněný vztah jako se mnou nikdy před tím neměl. Pracovně a se svými dětmi však komunikoval i nadále, tak jsem nerozuměla tomu, že na ně si čas a sílu najde, a na mě ne. On tvrdil, že od probuzení až do noci hasí problémy, musí komunikovat a řešit to nejdůležitější. Ještě teď během října jsme se několikrát viděli, byl úplně zdrcený, zcela jiný člověk než ten, kterého jsem před tím poznala. A říkal, že si musí srovnat život, že to se mnou nechce vzdát, a že hlavně nechce, abych byla nešťastná. Asi jsem chvílemi na něj tlačila, říkala jsem, že je to pro mě velmi náročné a že nedokážu být ve vztahu, kdy ten druhý nekomunikuje. Naposledy jsme spolu mluvili před více než 2 týdny, já jsem pak odjela na 12 dní na pracovní cestu do zahraničí. Napsala jsem mu před odjezdem, že si promluvíme po návratu, ať se teď soustředí na sebe a zkusí si srovnat život, jak sám řekl, a že se mé city k němu nezměnily a chci s ním stále být. Na to neodpověděl. Po návratu (před 3 dny) jsem mu napsala, že jsem zpět a jestli se chce vidět nebo ne. Zprávu si přečetl, ale zase neodpověděl. A zde tedy přichází můj dotaz: mám mu, jako člověku v depresi, stále občas psát, něco pozitivního, aby věděl, že na to není sám, nebo ho mám nechat být, aby se s tím vypořádal, a čekat, že se ozve potom? Což může být asi za několik měsíců, nebo taky vůbec. Nebo to mám považovat za skončené? Jak jsem již uvedla, nejsem naivní, může to znamenat, že pro něj vztah skončil, ale nikdy před tím jsem se v partnerském životě s člověkem v depresi nesetkala, tak nevím, jak uvažuje a co je v takovém okamžiku nejlepší. Budu velice ráda za jakoukoli radu či názor, případně jestli mu můžu nějak pomoci. Moc děkuji.
_________________________________________________________________________________________________
Dobrý večer,
Váš příběh je trochu neobyčejně zvláštní, romantický i depresivní.
Nelze s jistotou říci, co se děje u Vašeho přítele, pokud nyní komunikace neprobíhá. Deprese může udělat takové „ochlazení“ vztahů, samozřejmě podvědomí je silné, může to být i tím, že on se obává rozvoje vztahu. Jsou lidé, kteří umí vztah navázat, ale neumí jej rozvíjet,
Z mého pohledu je lepší jen monitorovat potřeby toho druhého, on se pak přikloní ke schůdné variantě
MUDr. Václav Ferus