ROZHOVOR S DOC. MUDR. MIROSLAVEM PLZÁKEM, CSC.

Jsou lidé, kteří projdou řadou hrůz, ztratí své nejbližší, ocitnou se, jak se říká „na dně“ a přesto si zachovají své duševní zdraví, zatímco jiní, kdyby takovým očistcem prošli, se zhroutí a bude jim poměrně dlouho trvat, než se z toho vzpamatují. Čím to je, že někdo dokáže téměř veškeré nesnáze překonat?

Tady platí, že duševně a fyzicky zdravý člověk snese prakticky jakýkoliv druh psychického zranění, snese jakoukoliv ztrátu svých životních hodnot, reaguje smutkem, ale do deprese neupadá. Jinak řečeno, nepřestává pečovat o hodnoty trvalé a v péči o zbylé hodnoty nachází smysl života. Lékaři to už vědí, ale dnes je nutné, aby to věděl každý občan, že člověk se prakticky nikdy nehroutí jen pod tíhou oné zraňující události, tedy pod tíhou nějaké ztráty, ale že se hroutí pod vlivem souhry okolností, z nichž je nutné pamatovat na:

oslabení spočívající v charakteru naší osobnosti. Lidé vrozeně úzkostní se hroutí dříve, asociálové se nehroutí téměř nikdy;
oslabení spočívající ve všech nepsychogenních zdrojích nálady, tedy těch, které přichází díky nějaké situaci či události;
oslabení spočívající v tom, že na nějaké hodnotě jsme byli výlučně a jedinečně emočně závislí.

To všechno, co jste právě řekl, platí pro každý věk?

Ne, určitě ne. Člověk je v různém věku jinak citlivý na ohrožující události. Existují dvě věková údobí, v nichž se, abychom tak řekli, smutku a různým duševním krizím a chorobám daří nejlépe. V první řadě je to tzv. involuční údobí, tj. věk mezi 50. A 60. rokem, a na druhém místě tzv. jinošské údobí, tj. věk mezi 14. A 19. rokem, ale tím se teď zabývat nebudeme. Involuční údobí je poznamenáno zcela zvláštním životním přelomem, v němž vlastní děti opouštějí rodinu, v zaměstnání člověk sice již pevně zakotvil, ale na druhou stranu dostavují se starosti, zda vydrží započaté tempo. Objevují se první vážnější onemocnění, paměť neslouží tak jako dříve a častěji dochází i k úbytku sexuálního zájmu. A právě tady člověk začíná negativně bilancovat. A přece, ač se to na první pohled nezdá, je to bilancování nesmyslné a neracionální. Je to dáno především tím, že do veřejnosti nepronikla myšlenka nové životní perspektivy, perspektivy jakéhosi druhého životního kola. Není totiž sebemenší důvod ztotožňovat involuční údobí se stářím v onom špatném slova smyslu, protože k žádné podstatné degradaci tělesných a duševních sil nedochází, tedy pokud je člověk přiměřeně zdravý. Naopak měl by se naplno otevřít tomu nejlepšímu, o čem tuší, že by ho mohlo oslovit. A měl by si pamatovat, že lidé, kteří stárnou nejpomaleji, jsou ti, kteří si zachovali životní cíl.

Dobře, ale život většinou nekončí involučním obdobím a dá se říci, že pravé stáří přichází kolem sedmdesátého roku, i když u někoho dříve a u někoho později. A s ním asi přichází i různé úzkosti, smutky a deprese.

Jednou z nejzávažnějších nepříjemností stáří je odcizení současnosti. Mezi starým člověkem a mladými je generační propast, kterou si autokritický člověk uvědomuje. Většina starých lidí potřebuje soukromí, rozsáhlé soukromí, nikoli však samotu. Významnou úlohu hraje narušené přijímání a zpracování informací a jejich vybavování. Hybnost bývá porušena v mnoha složkách. Tělo obtěžuje všemožně. Stará kůže nejrůznějším svěděním, močové ústrojí inkontinencí, tlačící nebo padající zubní náhrady nebo citlivost trávicího ústrojí, která způsobuje, že staří lidé již nesnášejí oblíbená jídla. Je pak přirozené, že to všechno starého člověka neurotizuje. K tomu přistupují obsedantní projevy, které patří k projevům stáří a jsou do jisté míry i součástí rigidního senilního stereotypu. Deprese v tomto údobí je někdy intenzivnější a mučivější než deprese v dřívějších životních údobích. Sebevraždy, pokud se vyskytují, bývají povětšinou bilanční. Jsou ovšem i kladné stránky stáří a není jich málo. Stáří přináší lepší pohodu pro introverty a těch je více než extrovertů. Velká životní zkušenost, množství nasbíraných informací, s nimiž umí manipulovat při pomalém rozhodování, přináší jistotu a uspokojení. Emoce ztrácejí svou nepříjemnou expanzívnost. Sexus ve své zředěné a transformované formě ztrácí svou naléhavost a mučivost.

Může mít pohlaví nějaký zásadní vliv na prožívání smutku či deprese?

Pokud vím, zatím nikdo nesečetl v jistém okamžiku počet smutných žen a smutných mužů. Z počtu výskytu depresí a všeobecně zvýšené senzitivnosti žen lze usuzovat, že je asi více smutných žen než mužů. A jestliže tím chceme říci, že ženy mají tendenci si, jak říkáme, věci víc brát, pak zřejmě jenom proto, že v jejich emočním aparátu je skryt faktor, který dosud neznáme, ale který nějak souvisí s jejich pohlavím. V každém případě tento faktor přestává působit po 60. nebo 70. roce života, kdy ženy jsou podstatně věcnější, méně labilnější, což na druhé straně uvádí v jistou pochybnost, zda jde skutečně o faktor související s vlastním pohlavím a zda snad nejde o faktor, který souvisí s postavením ženy v lidské společnosti. O nepochybném vlivu pohlaví lze hovořit především u všech náladových výkyvů souvisejících s menstruačním cyklem ženy.Tento výkyv nálady označujeme jako premenstruační tenzi a je nám dokonalým modelem významu nepsychogenního podnětu při vzniku nálady.

Problémem, jak už jste se v jiné souvislosti zmínil, bývá pro některé lidi samota. Zatěžuje jejich psychiku, bere jim motivaci, mění charakter a někdy vyvolává nesnesitelnou úzkost.

Většina lidí neumí být sama, což má různé příčiny. Strach ze samoty je pro ně často hlavní příčinou, proč navazují vztahy s jinými lidmi a vyhledávají společnost. To je z určitého hlediska ten lepší případ. Ten horší je, že někteří lidé do samoty utíkají a taky v ní dost často zůstanou. Zakládají si jakési vlastní pařeniště úzkostí a depresí, což má za příčinu, že člověk ztrácí budoucnost. Niterná osamělost je na druhou stranu věcí jednak volby, jednak vědomé reflexe. Stane se, že vás někdo opustí, a vy pak máte pochopitelně pocit, že jste opuštěný. Ale to je něco jiného, než být prostě sám.

Co všechno musí člověk udělat, aby neupadl do smutku, aby se nestal úzkostným a pro nejbližší okolí obtížným?

Důležitým a nezbytným momentem prevence smutku je správná životní taktika, v níž rozkládáme svou emoční závislost na více než jeden objekt. Jestliže mě opustí manželka, jsem víceméně povinen být smutný, protože by jinak mohlo jít o nějakou jinou poruchu v mém emočním zařízení, které by signalizovalo, že jsem k ženám lhostejný. Ovšem smutek z odchodu manželky nemůže vést k tomu, že již nikdy v životě nevyhledám nějakou ženu, nebo že pro ztrátu své ženy přestanu pracovat a zhynu ve svém bytě o hladu a žízni. Naopak, opustila-li mne žena pro nějakou taktickou chybu v soužití, pokouším se této chyby vyvarovat, anebo hrozí-li mi to, že mne žena opustí, jednám tak, abych tomu předešel. Všemi těmito postoji z teoretického hlediska vyrovnávám ohroženou rovnováhu mezi mnou a mým prostředím. Jestliže však smutek dosahuje takové intenzity a takového trvání, že nejsem schopen se zařadit a jestliže přestávám pracovat a starat se o sebe, pak nejen situace sama, ale navíc moje deprese zhoršují rovnováhu již dříve narušenou. Jestliže takto vymezíme smutek a depresi, zjistíme jednu pozoruhodnou věc, že totiž antidepresivní léky, kterých máme stále větší a větší množství, působí výhradně na depresi, ale nepůsobí na fyziologický smutek. Ztratíme-li vkladní knížku, nepomůže nám žádné antidepresivum a musíme svůj zármutek prožít až do konce. Z toho nakonec vyplývá, že bychom měli být kdykoliv připraveni na to, že základní životní hodnoty můžeme ztratit, ale z tohoto postoje nevyvozujeme svůj životní program. Což znamená, že nejsem-li schopen být absolutně milován a není-li společnost ochotna dát mi místo, o němž se domnívám, že mi jedině náleží, nevyvozuji z toho, že život nemá žádnou cenu. A jinak člověk by měl udělat vše pro to, aby se stal soběstačným, aby na někom či něčem neparazitoval. Měl by si umět vybrat nejen vhodné povolání, ale i životního partnera a měl by usilovat o prosazení svých zálib. Obojí, jak výběr, tak prosazení záliby mi nikdo nenabídne, a vždy narazím na nějaký odpor. Neprosadím-li aktivní zálibu, jsem odsouzen k životu šedému a nezajímavému.

A co by si nakonec měl člověk hlavně pamatovat?

Především to, že nemá právo přenášet vlastní pochybnosti a nejistoty na druhé, a to proto, že lidem, kteří mne mají rádi, tím působím starost. Kdybychom vzájemně nerespektovali svůj emoční klid, budeme rozhojňovat nebezpečí vlastního smutku, který nám předají nejbližší.
V integrovaném systému, který řídí jednání individua, jsou propojeny kompetence a očekávání, očekávání a přesvědčení, standardy chování a osobní cíle. Z očekávání a přesvědčení je nejdůležitější přesvědčení jedince o vlastní zdatnosti, o šanci na úspěch. Člověk roste s velikostí svého úkolu. Ale schopnosti růstu musí mít v sobě, jinak mu nic nepomůže, ani nejtěžší úkol.