Rozhovor s Psychiatrem MUDr. Lubošem Janů, Ph.D.
OSOBNOST a DEPRESE

Patří sklon k melancholii, jak depresivní smutek označovali staří Řekové, do genetické výbavy člověka, se kterou přicházíme na svět?

• Tato otázka je složitější. Na jednu stranu jsou lidé se sklonem k úzkostnému a depresivnímu prožívání často zastoupení mezi pacienty – a nejen psychiatrickými. Na druhou stranu existují typické charakterové rysy, které nás zcitlivují pro výskyt deprese. Nesmíme zapomínat ani na vliv genetické výbavy a získaných zážitků a zkušeností. U geneticky predisponovaného člověka se pod další zátěží rozvine deprese snadněji. Ale bez vrozených vloh to není pravděpodobné.

Citliví lidé to často nemají na světě snadné a někdy mají sklon – slovy bible – vidět „svět jako slzavé údolí“. Na nespravedlnost, krutost, chudobu či hrubost lze v běžném životě narazit na každém kroku, jsou bohužel téměř běžnou součástí našich prožitků. Jaký je rozdíl mezi citlivostí a vnitřní zranitelností, při níž už selhává normální emoční prožívání a mění se na prožívání plné smutku?

• Pozor, deprese není smutek! Smutek je přirozená reakce, která má příčinu, začátek a konec. Deprese je nemoc, při které postižený nevnímá adekvátně potěšení a radost. Při hlubokém onemocnění nevnímá ani smutek.
• Pro depresi je typická předcházející „naučená bezmoc“. Je to stav, který nemá řešení nebo konec. Zjednodušeně: „Ať se člověk rozhodne jakkoli, vždycky je to špatné“. Může se jednat o ambivalentní situace. Třeba chci pracovat za hodně peněz, ale necítím se být schopen pracovat více hodin. Chci oslovit krásnou dívku, ale jsem si jist (bojím se), že mě odmítne. Podobné situace zažíváme již jako děti. Na dítě je kladen nárok, aby mělo vždy jedničky, bylo nejlepší ve sportu apod. Ale požadavek neodpovídá schopnostem dítěte. Dítě si i do dospělosti odnáší takové požadavky, které považuje za normální a očekává je již od sebe samo. Čím častěji a hlavně na delší dobu se do podobně neřešitelné situace dostáváme, tím pravděpodobnější je vznik deprese.

Lze se proti vnitřní zranitelnosti obrnit?

• Obrnit se dosti dobře nelze. Nezvládneme depresi vlastní silou. Typickou součástí je porucha koncentrace (třeba nelze číst knihu), vůle (nelze zahájit aktivní činnost) apod. Tedy je to asi stejné jako obrnit se proti viróze. Můžeme vést vhodnější životní styl, ale když na nás viróza „sedne“, je už pozdě. Vhodná je přiměřená fyzická a duševní aktivita, aby člověk zažíval opakovaný úspěch. Stav bych přirovnal k hypertenzi (lidově vysoký tlak). Známe příčinu, následky, můžeme ji léčit i předcházet. Ale úspěšnost takového postupu je nízká. Žijeme s vlohami, se kterými jsme se narodili.

Jak souvisí temperament a struktura osobnosti s depresí? Jaký typ osobnosti má k depresi větší predispozice?

• Všechny příliš výrazné charakterové rysy – poruchy osobnosti, dříve nazývané psychopatie, nás predisponují k nemocem. Pro depresi je to celá řada maladaptivních (pro řešení situace nevhodných) rysů – vyhýbání se společnosti a činnostem, zaměření na vlastní kritiku a strach z ní, přesvědčení o vlastní nešikovnosti apod. Oficiálně se toto nazývá vyhýbavá porucha osobnosti. Ale i ostatní poruchy osobnosti – např. emočně nestabilní, nebo histrionská znamenají pravděpodobnější výskyt deprese. To jací jsme, je souhra vrozených vlastností a vlastností získaných výchovou. Tedy vlivem rodiny a společnosti.

Herci dokážou ve svých vzpomínkách v rozhlase nebo televizi často popsat i vyložený trapas jako náramnou legraci. Trochu samozřejmě přehánějí. Všichni ale víme, že různí lidé dokážou vnímat stejnou situaci zcela protichůdně. Čím je to ovlivněno?

• To je právě vliv typu osobnosti. Ale nenechme se mýlit. Právě mezi herci je velmi časté, že své trapasy prožívají velmi silně. Nicméně pro televizní pořad je taková situace již prezentována poněkud odlišně. Postupem času i emoční vzpomínka ztrácí na intenzitě. Pokusme se vzpomenout si na bolest lékařského zákroku v dětství. Pamatujeme si jen extrémně silné zážitky – a i ty jen méně silně.

Při pohledu na láhev, zaplněnou přesně do poloviny, lze oprávněně tvrdit, že je napůl plná ale také napůl prázdná. Vnímají lidé se sklonem k depresi dotyčnou láhev jako napůl prázdnou vždy a ve všech případech – jinými slovy: je to jejich vidění světa? Může jim terapie pomoci aby v podobných situacích rozumově, tedy čistě logicky, vyřadili ze hry vlastní pesimismus a alespoň situaci přesně popsali: láhev je zaplněná do poloviny?

• Pro depresi je typické tak zvané černé vidění světa. To je přesně ta láhev napůl prázdná. Existuje řada účinných psychoterapeutických směrů vhodných pro léčbu deprese. Směry, které se vyvinuly z psychoanalýzy, se zabývají ponejprv vývojem vztahu k okolnímu světu. Kognitivně behaviorální psychoterapie je naopak zaměřená přesně na to, kolik toho v té lahvi je, jak to vnímám, co to pro mě znamená, co já s tím mohu nejlépe dělat. Výběr vhodné psychoterapie je dán celou řadou vlivů. Nejdůležitějším zůstává dostupnost a osoba psychoterapeuta a klienta.

Jak ovlivňuje deprese profesionální možnosti člověka? Neschází kupříkladu lidem s depresí ctižádostivost, tak důležitá ve vědě nebo ve sportu? Jsou jejich výkony a nasazení vyrovnané nebo občas kolísají v důsledku pocitu marnosti? Lze tento stav ovlivnit vůlí?

• Nedá se říci, že lidé s depresí jsou všichni stejní. Naopak mezi našimi pacienty jsou lidé velmi ctižádostiví, což je vyčerpávající a nevděčné. Lidé v popředí jsou pod větším tlakem. Problémem je pak vlastní onemocnění. Ztráta vůle, potěšení, porucha soustředění, rezignace na zájmové aktivity, neschopnost odpočinku – to jsou typické projevy deprese. Ctižádostivý člověk se je snaží překonat, a tak na sebe navalí ještě více nároků, více selhává.
• Hodí se lidé s depresivními sklony na vedoucí funkce? Tvrdí se, že depresemi trpěl i Winston Churchill, jeden z nejvýraznějších světových státníků dvacátého století.
• Lidé s depresí se snaží většinu věcí udělat precizně. Navíc lidé ve vedoucích funkcích jsou pod větším tlakem. Řada jejich rozhodnutí je nepopulárních, mnohé vynuceny funkcí, kterou vykonávají. Pravděpodobnost výskytu deprese je o něco vyšší než u zbytku populace. Zároveň můžeme výskyt deprese pozorovat častěji u lidí v oblasti umění. Nezapomínejme také na význam medializace. V novinách, zvláště bulvárních, se nedočteme o depresivním slévači, ale zejména o politicích, umělcích a vedoucích pracovnících.

Poruchami nálady trpěla řada známých umělců. Z malířů bývají uváděni van Gogh a Gaugin, z básníků třeba Vladimír Majakovskij , deprese stála asi i za sebevraždou Ernesta Hemingwaye, dobře ji popsal autor románu Sofiina volba William Styron. Jaký je vztah mezi depresí a tvorbou? Mají například malíři s touto chorobou sklon malovat temnými barvami nebo se „černé“ vidění týká jen období, kdy trpí depresivní epizodou?

• Člověk, který více vnímá vlivy okolí, je vnímavý. Vnímavý člověk bude lepším umělcem, než člověk bez této vlohy. Mezi umělci je více lidí s depresí a více o nich víme. Depresí trpí více než desetina populace. Bylo by zvláštní, kdyby se mezi nimi neobjevila i řada známých lidí. Pacienti s depresí, u většiny depresivních poruch, zažívají depresivní fázi a období bez větších příznaků, remisi. V té době jsou viditelné pouze povahové rysy, nikoliv deprese. Bohužel pro část průběhových variant depresivního onemocnění je typická chronifikace – nedochází k úplné úpravě stavu. Je zde nezbytná intenzivnější a včasná léčba.

Má deprese vliv na partnerské vztahy a samotný výběr partnera? Přitahují se při navazování kamarádských nebo dokonce milostných vztahů protivy nebo mají naopak lidé trpících občas depresemi a melancholii sklon si vybírat partnery mezi lidmi stejně vnímajícími svět podobným způsobem?

• Nedá se říci, že by se lidé s depresí vzájemně přitahovali. Někdy ale dochází k navázání bližších kontaktů během delších pobytů v psychiatrických zařízeních nebo během skupinové psychoterapie, kdy k sobě mají lidé emočně velmi blízko. Naopak někteří lidé se závislým typem chování nevědomky vyhledávají partnery, kteří jsou spíše ochranitelští, mají vnější atributy moci. Ale to už nehovoříme o depresi.

Podle statistik trpí ženy depresemi přibližně dvakrát častěji, než muži. Je to způsobeno jejich zvýšenou citlivostí, rozdílem v produkci hormonů nebo jinými faktory? Probíhá deprese u mužů a žen obdobným způsobem?

• Je to pravda. U mnohých psychických chorob je častější výskyt u žen. To je zřejmě zapříčiněno celou řadou faktorů. Podílejí se hormonální vlivy (menstruační cyklus, menopauza), historické postavení ve společnosti (ženy vždy spíše pečovaly, byly s dětmi), vnímavost k poruchám rytmů (spánek-bdění, roční doby a podobně), odlišná enzymatická a imunitní výbava. To se projevuje na výskytu onemocnění, ale také například na obvyklých ženských a mužských projevech a očekávání od okolí. V průběhu depresivního onemocnění pozorujeme některé symptomy častěji u žen, jiné častěji u mužů. Individuální odlišnost je zde obrovská.

Liší se nějak její léčba u mužů a žen například ve způsobu terapie?

• Ženy a muži reagují odlišně na jednotlivé typy antidepresiv, je vhodné faktor pohlaví brát v úvahu při výběru léku. I psychoterapie bude odlišně vedena u ženy a u muže. Jedná se však o jemné odchylky. Hlavní body jsou totožné. Je třeba zahájit terapii antidepresivy (ne léky na uklidnění) co nejdříve a pokud stav není akutní, lze zvolit psychoterapii. Kombinace obou postupů je možná a někdy i účinnější. Jakákoli terapie by měla být použita i po ústupu depresivních symptomů – léky je třeba užívat ještě alespoň rok. Deprese je onemocnění, které se může stát chronickým a často se vrací. Pravidla tedy jsou: co nejdříve léčbu zahájit, potíže zcela odstranit a zabránit jejich návratu.