Já bych se určitě nebál zajít k psychologovi/psychiatrovi. Já jsem odbornou pomoc začal potřebovat už na druhém stupni ZŠ, teď je mi 22 a jsem v částečně invalidním důchodu právě kvůli psychickým problémům. Většině lidí antidepresiva fungují dobře a jsou pak schopni fungovat normálně jako ostatní. Já jsem takový specifický případ, protože mi většina antidepresiv způsobovala schizoidní stavy, tudíž jsem je nemohl užívat. Teď po třech letech klidu, kdy jsem fungoval jako normální člověk, přišla zase další vlna a tentokrát silných depresí. Netěší mě nic z mých obvyklých činností, vidim jenom beznaděj a prázdnotu. A když to trvá dýl, tak přicházejí myšlenky, že už tu nechci bejt, každá další hodina je strašně nepříjemná. Jediný co může bejt útěchou, jak pro mě tak pro tebe (a ikdyž tomu jen těžko věřím), že to zase přejde. Vždycky to přešlo, tak to musí přejít i teď. Jiná slova útěchy nemám, ale věř mi, že i na druhém konci republiky jsou lidi, co mají problémy a bojují s nimi. A snad nakonci všeho toho nepříjemnýho bude světlo svítit na nás na všechny 🙂 Pavel P.
Bohužel to stigma ohledně psychiatra je velké a asi ještě nějakou dobu bude. Ale já to beru tak, že zkrátka jdu za nějakým lékařem. Byla bys podivínka, kdybys šla za doktorem se zlomeným žebrem nebo chronickým zánětem? A to je to samé. Deprese je v tomto zdravotní problém jako každý jiný. Měla jsem to podobné. Taky jsem si myslela, že uteču na vysokou a začnu nový život, ale má ,,lehká” deprese se změnila na těžší a k tomu se mi přidaly silné úzkosti. Trápila jsem se s tím tři roky, až mi to znemožnilo udělat státnice a musela jsem o rok prodloužit. To už jsem si řekla, že to tak nejde. Vyhledala jsem pomoc (psychiatr i psychoterapeut) a ta změna je obrovská. Takto se trápit je zbytečné. Je neskutečná úleva konečně normálně fungovat. Pokud jsi na druhé straně republiky, můžeš si zkusit najít pomoc tam, aniž by ses s tím musela někomu svěřovat. Nikdo na tobě nepozná, že někam docházíš, pokud se o to nebudeš chtít podělit.