Měla jsem teď horší období. Moje období se počítají na dny, jeden dva týdny. Velmi často se to mění. Je mi dobře, už myslím, že jsem z toho venku a stačí málo, opravdu málo a jsem v tom až po uši. Skočila na mě nějaká viróza či to byla chřipka? Nebývám nemocná a když ano, vyřeší to zvýšená dávka céčka. I teď to tak bylo. Za tři dny jsem z toho vždycky venku. Třetí den, kdy už jsem si libovala, že čtvrtý budu ok, se něco stalo. Něco, co mě zasáhlo, zasáhlo moje ego. Strašně mě to zranilo. Nejspíš mi to vzalo tolik energie, že čtvrtý den ráno jsem na tom byla hůře než první den. A vezlo se to. Hlava mi to rozumem vůbec nepobírala. Myslela jsem na to nejhorší a hodně hodně jsem se musela přemlouvat a zdůvodňovat si, že ne. Ten čtvrtý den přišlo potvrzení toho, co jsem si den předtím myslela. A to mě ještě víc skolilo. Svírá se mi žaludek i teď, kdy to píšu. Ale je to už lepší. Musím udělat rozhodnutí. Jsem z toho zmatená, nevím vůbec, jak to je a proč to tak vlastně je. Jak já nesnáším, když se se mnou nejedná na rovinu. Dost na tom, že už takhle jsem nejistá. Jak vrtkavá je myšlenka žít nežít. Jak lehce může mozek vypnout a svým způsobem člověka donutit k tomu nejhoršímu. Ale teď myslím, že mám pár dnů zase vyhráno.