ROZHOVOR S DOC. MUDR. OLDŘICHEM VINAŘEM, DRSC.

Souhlasíte s tím, že pojem „antidepresiva“ je trochu nešťastný?

• Souhlasím s tím, že není šťastný, ale už se vžil. Tak jako říkáme Amerika a nikoliv Kolumbie, ačkoliv víme, že ji objevil Kolumbus a Amerigo Vespucci o tom jenom psal. Už to nikdo neopravuje. S antidepresivy je to podobné. Jejich název se vžil, ačkoliv je opravdu zavádějící a podle mého mínění indikace mimo oblast deprese jsou dokonce širší než pro vlastní depresivní poruchy. Používám výraz „depresivní porucha“, abych odlišil to, o čem lidé říkají „Mám depku.“ Já mluvím o nemoci, o stavu, který člověka handicapuje.

U jakých dalších onemocnění kromě deprese tyto léky pomáhají?

• Především u téměř všech úzkostných poruch. Jistěže člověk, který trpí úzkostí, má také velice často špatnou náladu a třeba i depresi. Přesto je mnoho úzkostných lidí, kteří vůbec depresivní nejsou. Úzkost je i za některými nutkavými stavy, za obsesemi, za pedantstvím, které je celkem  běžné. A může být dost nepříjemné i pro pedantovo okolí, zvláště tehdy, jde-li o člověka ve vedoucím postavení. On musí mít na stole tužku tak, jak ji včera nechal. Jinak to uklízečka nebo kdokoli, kdo by ji posunul, odnese. I to se dnes dá léčit  antidepresivy. Pedant je ovšem musí brát déle než člověk s depresivní poruchou. Aby se změnilo něco, co je téměř povahovým rysem, je potřeba, aby pacient bral antidepresiva dlouho a aby se mu lékař věnoval také psychoterapeuticky.

Co když se do psychické krize dostane zdravý člověk, např. po úmrtí v rodině, po rozvodu nebo při finančních problémech? Není v takových situacích předpis antidepresiva přece jen „příliš“? Lze v takové situaci bezpečně ulevit jinak?

• Zde opět není dobré, jak lidé rozumějí názvům léků. Antidepresivum je v těchto případech indikováno, pokud problémy pacienta splňují kritéria duševní poruchy, kde léčba antidepresivem prokázala spolehlivý terapeutický účinek. Když člověku umře někdo blízký, přijde o majetek nebo se rozvádí, dost často si pomáhá léky proti úzkosti, anxiolytiky, třeba Neurolem. Vzít si Neurol, to je dnes něco úplně běžného! Mnozí už vědí, že 95 procent bolestí hlavy jsou psychogenního původu a že je lepší vzít Neurol než Algenu nebo Acylpyrin. Z lékařského hlediska to je určitě vhodnější než analgetikum. Ale je to řešení ani ne na půl cesty. Člověku se uleví dočasně a má pocit, že při užívání anxiolytika nedostane nálepku psychiatrického onemocnění. Úzkost nebo strach má přece každý! To je přece normální! Lidé to pak berou na lehkou váhu. A ono je to s rizikem takového užívání naopak. Zatímco antidepresiva z hlediska návyku nejsou riskantní, anxiolytika riskantní jsou.
• Tím nechci říct, že bychom anxiolytika neměli vůbec předepisovat. Přehnané obavy mohou  mít charakter fobie. Mám několik pacientů, jejichž úzkostná neuróza pramení ze strachu, že se stanou závislými na benzodiazepinech! Potřebují je občas – třeba před veřejným vystoupením, kdy je trápí tréma. Nebo před odletem na dovolenou.
• Rozdíl mezi antidepresivy a anxiolytiky spočívá hlavně v tom, že antidepresiva jsou v řetězci příčin a následků blíž k jejich příčině. Působí preventivně. Pacient díky užívání antidepresiv úzkost nedostane. Ale jestliže ji už má a při zvážení všech okolností je to namístě, tak si může vzít anxiolytikum. To hasí požár, který vznikl, protože nebyla odstraněna příčina úzkosti. K tomu, aby mohla být odstraněna, přispívají antidepresiva.

Co nového přinášejí moderní antidepresiva?

• Mají nejméně stejně intenzívní terapeutický účinek jako předchozí generace  antidepresiv a přitom jejich nežádoucí účinky jsou daleko mírnější. Díky tomu se dnes jejich indikace rozšířily do oblastí, kde se nad tím mohou lidé pozastavovat. „Je to nemoc? Není to nemoc?“ To je čistě arbitrární hranice, kterou si vytváří medicína. Organismus, příroda ostrou hranici mezi patologií a normalitou nezná. Když havranovi vypadávají pírka, je to už nemoc? Pokud u něj bude nějaký havraní doktor, bude záležet na tom, zda najde medicínský prostředek na vypadávání pírek. Jestliže najde lék, budou havrani říkat: „Toto je nemoc.“ Ale když mu doktor nepomůže, tak se hledá příčina v tom, že  třeba –  co já vím – málo kloval tam, kde klovat měl. A je to následek špatné výchovy.

V našem minulém rozhovoru jste mluvil o tom, že antidepresiva dokážou až zázračně regenerovat a dokonce vytvářet nové nervové buňky..

• Od doby, co jsme spolu hovořili naposled, se to prokázalo ještě daleko spolehlivěji. Při depresivní poruše dochází – pravděpodobně v důsledku genetické vlohy a těžké distresové situaci ke zmenšení některých částí mozku, někdy až o 15 procent. Díky účinku antidepresiv mozek doroste, sám si vyrobí růstové faktory, které způsobí, že znovu vzniknou chybějící buňky. Právě to, že chyběly, přispělo k duševní poruše daného člověka. Antidepresiva tedy doslova vyhojí mozek. Při mírné depresi, dojde pravděpodobně k dorůstání mozku i díky psychoterapii. Ale trvá to déle a důkazy o tom přece jenom ještě nejsou tak dokonalé jako u medikamentózní léčby. Nechci však tvrdit, že to nejde. Víme, že každý podnět, který dopadne do nervového systému, doslova mění hmotný stav mozku. Skutečně, průchod už jediné vzruchové vlny po nervovém vláknu vede k tomu, že vlákno zesílí, ztloustne. Každé slovo, které člověk uslyší, se mu vtělí do mozku. Takže psychoterapie ho také hojí, ale opakuji: trvá to déle a hodí se to spíš pro mírné deprese.

Lidé se někdy bojí, že je antidepresiva změní, že to „už nebudou oni“..

• To je mýtus. Dokud člověk žije, jeho „já“ se nedá ničím vymazat. Ovšem u závažnější poruchy, kdy pacient musí antidepresivum užívat dlouhodobě, může lék „očistit“ určité rysy jeho povahy, které byly zakryty déle trvající depresivní nebo úzkostnou poruchou. Např. onen pedant přestane být nepřátelský k těm, kteří mu „ruší“ pořádek. Do té doby pořádek potřeboval, aby měl klid. Jakmile bylo něco jinak, měl z toho úzkost. Předcházel úzkosti tím, že vše musel mít velice pečlivě na místě. Když se nutkavé potřeby udržovat stoprocentní pořádek zbavil, mohou mu jeho známí říkat: „Ty ses změnil.“ Od příbuzných pacientů slyším velice často: „On je teď báječnej! On je úplně jinej!“
• To se však děje tehdy, když se antidepresiva berou dlouhodobě. A pokud takto změní něco, co bylo pokládáno za povahový rys,  je to k lepšímu a jsou s tím spokojeni pacient i jeho blízcí.
• Já lidem říkám: lék, který vám předepíšu, neovlivní vaši mysl, vaši duši. Ovlivní stav vašeho mozku. To je zásadní. O tom, jak si se změněným stavem vašeho mozku poradíte, do značné míry rozhodujete vy. Já se jen postarám, aby váš mozek byl v pořádku po stránce neurofyziologické. To mohu udělat. Psychoterapií můžu ovlivnit i to, jak vy využijete zlepšeného stavu vašeho nervového systému. Když zkombinuji psychoterapii s farmakoterapií, je to ideální.
• Ano, v mozku je vtělena naše povaha. Ale tu zásadní strukturu opravdu žádný lék nezmění. Nejdůležitější, co by lidé měli vědět, je, že antidepresiva působí na mozek. Co s mozkem potom dělá duše, to mohu ovlivňovat psychoterapií.
  Jako když máte zlomenou nohu. Ortoped vám dá dohromady kosti a pomůže při jejich hojení. Zda budete nohu trénovat a budete zase dobře chodit nebo ne, to už je vaše věc. Lékař vás k tomu může jenom nabádat. Ale jestli to uděláte či ne, to je vaše svobodné rozhodnutí.
• Jestliže antidepresiva mohou „vyhojit“ jizvy na mozku způsobené depresivní nebo úzkostnou poruchou, možná vás napadne, proč i po odeznění depresivních příznaků doporučujeme dlouhodobě pokračovat v jejich užívání. Důvod je ten, že léčba neodstraní geneticky podmíněnou vlohu reagovat na těžkou distresovou událost nebo chronickou frustrující situaci depresivními nebo úzkostnými příznaky. Klinický výzkum potvrzuje, že jejich dlouhodobé užívání snižuje riziko návratu duševní poruchy.