Martina Kociánová
Svět není dobrý ani zlý
Předvánoční čas je pro většinu lidí obdobím očekávání, ale někdy také špatné nálady. Den se krátí a noc prodlužuje, světla ubývá, jen málokdy se objeví slunce. V této době na nás nejčastěji dopadá melancholie, smutek a deprese, způsobená často právě nedostatkem světla. Máte s krátkými dny problémy i vy nebo vám naopak období jisté melancholie vyhovuje?
- To nebývá vždy stejné. Občas mě zádumčivá atmosféra nabíjí. Líbí se mi, když se příroda zvolna noří do klidu. Je to pro mě takové zvláštně pravdivé období, kdy chodím po lese, rozjímám a dojímám sebe samu, ale ten klidný smutek mne posiluje. Horší je, když mám hodně práce, potřebovala bych trochu slunce a akumulovat energii, ale nebe je jak víko krabice od bot. To pak někdy přijde smutek, který není povznášející, ale jen smutný a unavený.
Přicházejí k vám tyhle stavy každý rok? Co proti tomu děláte?
- Podobné pocity má asi každý, kdo žije ve střední Evropě. Mám podzim i zimu ráda a baví mě, když si mohu v nečase, kdy je venku ponuro a prší ze všech stran, obléct pláštěnku a vyrazit na pár hodin do lesa. Musím mít ale pocit, že se vrátím ke krbu a dostanu čaj se slivovicí. Ten kontrast nečasu s pohodou mám hrozně ráda. A protože nemám krb, pomáhá několik desítek svíček, těžké červené víno a dobrá hudba. Jen se to trochu prodraží. Spočítali jsme s mužem, že když si doma takto romanticky zatápíme svíčkama, vyjde nás jeden stupeň tepla asi na tři sta korun. Stojí to ale za to.
Zároveň tím zaháníte tmu. Proti tmě máte ale díky svému zaměstnání ještě další lék: reflektory. Světla ve studiu, reflektory na divadle, lustry na společenských předvánočních akcích, které často moderujete. Pomáhá tohle světlo?
- Reflektory mají dost studené světlo, to vás nerozveselí.
A co ve dnech, kdy máte volno? Stmívá se už po čtvrté. Nezdá se vám večer strašlivě dlouhý?
- To mi vůbec nevadí. Svůj recept jsem už prozradila – víno, svíčky, hudba, kniha, film. Je ale pravda, že nejdůležitější na tom příjemném večeru je to, že ho trávím se svým mužem. S ním není žádný večer dost dlouhý. Když náhodou nemůžeme být spolu, mám s kamarádkami “babinec”, který čítá čtyři ženské všech věkových kategorií. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla do nějakého “babince” patřit, protože společnost ženských jsem nevyhledávala, ale večer s těmito dámami vydá za týden v lázních. Hodně ráda jsem však také doma sama. Vzhledem k tomu, že jsem stále obklopena lidmi, mám samotu ráda a vím, co si s ní počít.
Před kamerami vypadáte jako člověk pohodový, váš životopis vypráví o nepřetržitém sledu úspěchů. Musela jste se někdy vyrovnávat s pochybnostmi, hlubokým zklamáním nebo bolestí?
- Někdy? Stále. Mám pocit, že jsem z pochybností a nejistoty utkaná.
Někteří psychologové tvrdí, že větší nebo menší sklon k depresi v sobě má každý člověk. Pozorujete jej u sebe i vy? Měla jste někdy pocit, že se vám soustavně nic nedaří?
- Úspěchy i neúspěchy jdou většinou ve vlnách. Stalo se mi, že mi jeden den zavolali tři lidé a nabídli mi krásnou práci. Byla jsem nadšená. O týden později mi všichni tři – a to se navzájem neznali – zase v jeden den zavolali a řekli mi, že se práce nekoná. To je v podstatě normální: někdy to vezmete jako fakt a řeknete si, tak alespoň budu mít trochu času na sebe. Jindy vás to ale úplně rozhodí a hned začnete přemýšlet, proč k tomu došlo a trápit se, co děláte špatně.
Snažíte se smutek aktivně překonávat nebo čekáte, až odezní?
- Dřív jsem měla pocit, že se smutkem nebo nenáladou musím aktivně bojovat, vykřikovat, že život je krásný a jít cvičit nebo tančit. Prostě to rozchodit. Většinou mi pak bylo ještě hůř, byla jsem vyčerpaná a křečovitá. Teď to nechávám být. Když mám špatnou náladu, nic se mi nechce a nic mi nedělá radost, tak prostě zůstanu dva dny doma – když to jen trochu jde. Hledím na televizi nebo čtu přihlouplé časopisy a nechám, aby se mnou ta nenálada smýkala. Nejdu mezi lidi a tak se nemusím usmívat a omlouvat za to, že se neusmívám, ani říkat, že někoho ráda vidím. Hodně se mi tím uleví. Asi je to dáno tím, že jsem stále mezi lidmi a někdy bytostně potřebuji být nespolečenská.
Vystudovala jste původně historii. Naučilo vás studium minulosti něco, co využíváte i dnes nebo to pro vás byl ztracený čas?
- Studium rozhodně nebyl ztracený čas! I když se historii aktivně nevěnuji, bavila a baví mne dodnes. Vysoká škola mne naučila studovat, ale také „narvat“ si do hlavy v rekordním čase množství informací. Ačkoliv jsem se musela – jak už je v našem školství zvykem – učit i velké množství zbytečností, naučila jsem se také trochu historicky myslet, tedy přemýšlet v souvislostech.
Tvůrci, postižení depresí,se vyskytovali mezi spisovateli, malíři, herci i mezi hudebníky. Mezi hudebníky to byl kupříkladu klavírista Arthur Bernstein, Hector Berliotz, Robert Schumann, Irving Berlin, A. Bruckner. Poznáte z hudby založení skladatele? Pomáhá hudba překonávat smutek?
- u mě to platí beze zbytku. Ze všeho se vyzpívám. Hudba mě dokáže spolehlivě rozplakat i rozveselit, ale ať tak či tak, vždy je mi při ní lépe.
V „šoubyznysu“ mají úspěch lidé energičtí, optimističtí, veselí – diváci mají rádi smích a zábavu. Legraci ale často dělají i lidé zasmušilí (Vlastimil Brodský, Josef Dvořák), plaší (Josef Somr) a dokonce i vyloženě depresivní: Miloš Kopecký. Narazila jste někdy na tento paradox v praxi?
- Ano. Znám pár lidí, kteří se dokáží smát už jen na jevišti.
Jednou z příčin deprese je dlouhodobý stres. Právě vy se pohybujete v prostředí plném konkurence a tím i nejrůznějších intrik, s nabitým programem. Jak se vyrovnáváte se stresem? Pečujete nějak o svoje duševní zdraví nebo rovnováhu?
- Mám hodného muže, kamarády, dobré vztahy s bráchou a rodinou, to je pro mě základ duševního zdraví. Snažím se nehromadit v sobě pocit zloby ani ublíženosti. Pokud se na druhé straně objeví aspoň trocha vstřícnosti, mám sklon si všechno vyříkat. Mé dvě práce, tedy moderování a zpěv, mne navíc moc baví i když jsou někdy zdrojem nejistot či zlosti. Občas jdu za homeopatem a někdy za šamany, kteří se mne snaží „nabít a uvést do rovnováhy či uzdravit“. Někdy to jde lépe, někdy hůř, ale jde to. Pomáhá mi také, že se ze svých problémů umím „vykecat“. V babinci máme takový zvyk: když se sejdeme, tak si ze všeho nejdříve řekneme tzv. dobrá, špatná. Což znamená, že každá z nás stručně řekne to nejlepší a nejhorší, co se jí stalo a ostatní to pořádně rozeberou.
Pomáhají vám v udržení dobré nálady vaše koníčky – turistika a koně?
- Turistika je zaručená. Vyrazit do hor, nepotkávat nikoho nebo jenom lidi, které neznáte, s úplně jiným pohledem na svět a jinými starostmi. Dívat se na západ slunce, poslouchat ticho a šumění horského potoka. Cítit vůni borovic, vítr a pokosené louky. To pomůže vždycky. Na koně nemám tolik času, ale pravidelně každou zimu jezdím se psím spřežením – to vydá za armádu psychologů.
Bývají pro vás někdy zdrojem deprese televizní zprávy, zaměřené často na násilí, války, mordy a nejrůznější lidská neštěstí nebo obsah zpráv při čtení téměř nevnímáte? Je pro vás hudba a divadlo připomínkou, že svět není tak špatný?
- Mordy, války a nejrůznější lidská neštěstí nejsou jen předmětem většiny zpravodajských relací, ale i námětem většiny oper. I takový prostě svět je. Ale důležité je, že nejen takový. Vezměte si třeba Rusalku. Princ ji zradí, družky ji opustí. V Italské opeře by se možná Rusalka pomstila anebo by opera skončila v okamžiku, kdy princ umírá a Rusalka je na věky zatracená. Ale Dvořák napsal ještě asi padesát taktů na víc, které ten konec úplně změní. Princ sice umře, Rusalka je sice navěky zatracená, ale zazpívá: za všechno čím klet je osud můj, lidská duše Bůh Tě pomiluj. Těch několik taktů odpuštění neguje vše. Svět není ani dobrý ani zlý. Svět – a tedy i televizní zprávy a hudba či divadlo – jsou pro mě zdrojem štěstí, smutku, úzkosti i euforie a blaha… to vše dohromady je asi život.
Angažujete se v řadě dobročinných nebo veřejně prospěšných akcích – stačí jmenovat záchranu kláštera Pivoň nedaleko Domažlic. V rozsáhlých budovách má vzniknout centrum pro děti z krizových oblastí celého světa, léčebna a rehabilitační centrum pro postižené děti, ale také ubytovna pro babičky a dědečky, galerie, hřiště a dílny. Je sousedství dětí a starých osob náhodné, nebo se domníváte, že by jedni mohli pomáhat druhým a zbavili se tak pocitu opuštěnosti (děti) či nepotřebnosti (staří lidé)? V rodinách někdy obohacují právě vztahy těchto generací obě strany.
- Minulý režim si liboval v izolování jednotlivých sociálních skupin. Staří lidé byli zavřeni v domovech důchodců, jejichž depresivní atmosféra posloužila za námět nejedné jímavé televizní inscenace. Nemocní byli uklizeni v léčebnách stejně jako lidé postižení fyzicky či duševně.. Před pár lety jsem měla koncert v domově důchodců, byl to nóbl domov, ve kterém byli důchodci, kteří se právě vrátili z bazénu a ze sauny. Přesto jsem si říkala: je odpoledne, vedle je mateřská škola, proč nemají děti na klíně, proč s nimi nemají společnou zahradu, jsou přece sousedé? Každý by měl mít možnost vybrat si, tedy i důchodci, kterým někdy děti chybí. A právě tito lidé by měli možnost v našem speciálním domově důchodců žít tak, jak si přejí, tedy i s dětmi.
Co dává účast na veřejně prospěšných akcích vám? Proč se jich účastníte?
- Protože si myslím, že mají smysl.
A poslední otázka: těšíte se na Vánoce? A na jaro?
- Na Vánoce se těším opravdu moc. V prosinci mám nejvíc práce i koncertů, ale přesto se snažím advent alespoň trochu prožít. Člověk by se měl během adventu uklidnit a udělat si v sobě pořádek, jinak ho těch pár hodin Štědrého večera nevytrhne. Paradoxně si užívám advent i na svých koncertech, protože se na nich vždy rozpovídám a tak si znova a znova připomínám, v čem tkví jejich smysl. A kdy v kostele ve Stodůlkách 25.prosince jako každý rok zpíváme Rybovu mši, mám pocit, že se Vánoce dovršují.
- A jaro? Nad tím nepřemýšlím, je daleko. Když se v zimě jen těšíte na jaro, na jaře na léto a tak dále, tak si nikdy nic pořádně neužijete. Teď je zima, není to paráda?