ROZHOVOR S MUDR. RENÁTOU PETROVOU

Dovolte na začátek otázku osobnějšího rázu. Jak to všechno dokážete stihnout? Ani jedna ze jmenovaných funkcí nezní v žádném případě “oddychově”.

Řídím se podle písničky manažera stavební firmy z dětského seriálu “Bořek stavitel”- zpívá se tam něco jako: “…Bořek rozdá práci všem a tím začíná pro něj hezký den..” Vypadá to jako legrace, ale Bořek se určitě v manažerské škole naučil nedělat vše sám a delegovat úkoly na své podřízené. Na rozdíl od Bořka jsem nestudovala žádnou MBA, a tak mám asi určité vůdcovské schopnosti vrozené, a část jsem získala „za pochodu“. Každopádně nedělat vše sama a ujistit se, že i někdo jiný to dokáže stejně tak dobře jako já, bylo těžké, ale velmi úlevné. Předpokladem je skvělý, přátelský a spolehlivý tým. A ten já mám.
Dalším faktem je, že jsem nezačala dělat všechny funkce najednou. Mám ráda změnu, nové výzvy, a jak říká můj muž, spasitelský komplex. Takže když se něco zaběhne a funguje, nutí mě to jít do něčeho nového, používat svou invenci, napravovat nešvary a nespravedlnosti. Stereotyp v zaměstnání mě zabíjí.

Společnost Modrá brána se věnuje domácí hospicové péči. Vysvětlete laikům komu je pomoc určena a jak konkrétně probíhá.

Ve své dlouholeté praxi lékaře na oddělení následné péče jsem zažila mnoho pacientů a hlavně jejich příbuzných, kteří chtěli být na konci svého života společně doma. Jenže strach z neznáma, z obtíží nebo bolesti, z komplikací, které by mohly doma a třeba v noci nastat, a pak by pečující rychle nesehnali adekvátní pomoc, je většinou donutily zůstat po zbytek života v nemocnici. Někdy to byly dny, někdy i měsíce. Přestože ošetřovatelský a zdravotnický personál je profesionální, milý a empatický, nemůže nahradit pohlazení a důvěrnosti blízkého člověka. Modrá brána, jak má ve svém podtitulu, je takový most profesionální zdravotnické pomoci přes propast mezi zdravotnickým zařízením a laickou domácností. Konkrétně to znamená, že disponuje týmem zdravotních sester, lékařů, ošetřovatelek, kteří poskytují zdravotnické služby (aplikace léků, převazy ran, výměna katétrů atd.) 24 hodin denně. Dále může Modrá brána zapůjčit některé medicinální přístroje – oxygenátor, dávkovač, infusní pumpu. Modrá brána je navíc registrovaná jako poskytovatel sociálních služeb, takže nabízí i služby asistenční a odlehčovací. Toto ocení pečující rodina ve chvílích vyčerpanosti nebo jen zaneprázdněnosti, neboť se o pacienta postará profesionální pečovatelka Modré brány.

Jak se rodiny nevyléčitelně nemocných pacientů rozhodují – snaží se svůj život přizpůsobit nastalé situaci tak, aby mohli o bližního pečovat doma nebo převládá přesvědčení, že v technicky vyspělejším prostředí nemocnice o něj bude postaráno lépe?

Ráda bych uvedla, že od chvíle, kdy byla založena Modrá brána, se klienti jen hrnou, rodiny se předhánějí v péči o své nemocné příbuzné, jen čekali, až jim někdo dobře poradí. Bohužel opak je pravdou. Těch, o kterých jsem mluvila, je opravdu menšina.
Vedla jsem mnoho hovorů s rodinami nemocných nebo starých a dementních pacientů, takže si myslím, že si mohu dovolit zobecňovat.
Současná postmoderní společnost se navenek tváří jako humánní, sociální, plná soucítění s nemocnými, starými a invalidy, kterým chce chránit psychické i fyzické zdraví. Máme ve zdravotnictví a v sociální sféře nepřeberné množství zákonů a příkazů, jak a s kým zacházet, jak co vařit, co povídat a co nepovídat, s čím musí pacient souhlasit, co bez jeho souhlasu nesmíte udělat atd.atd. U všech novostaveb je povinné parkoviště pro vozíčkáře, stát investuje zcela nehospodárně do různých příspěvků na péči, na benzin, do sociálních výhod. Zdravotníci a pracovníci v sociálních službách mají samé povinnosti, ale žádná práva (pouze jedno jediné – mohou si vyžádat průkaz totožnosti pacienta nebo jeho příbuzného). Společnost nabádá občany – pacienty a jejich příbuzné, aby využívali svých práv. Nic proti tomu, ale laická veřejnost to pochopila takto: stát a vy se o nás musí postarat. Já mám na všechno právo a zadarmo a vy mi to musíte splnit, jinak vás zažaluji a pošlu na vás Novu.
Někdy se v tom ztrácí selský rozum a úplně se vytrácí normální lidské cítění, sounáležitost a nezištnost. Ve finále se vše přepočítává na peníze.
V této džungli se však najdou vynikající lidé, kteří cítí, že je potřeba navrátit se k lidským hodnotám, a uvědomují si svou povinnost postarat se o své rodiče a blízké. Je jich málo, ale jsou. Setkání s nimi mi vždycky dodá další elán do mé práce a sílu na přesvědčování těch, kteří nemohou, protože nechtějí. Mám totiž příklady těch, co chtěli a společně překonáváme objektivní překážky, aby mohli.

Proč se většina, o níž mluvíte, rozhodne pro variantu nemocniční péče o své blízké?

Nejčastěji udávané důvody, proč nemohou, těch, co nechtějí:

Finanční – „musím chodit do práce, mám před důchodem“
Časové – viz finanční, ovšem ještě „lepší“ je „jsem v důchodu, ale starám se o vnoučata“
Vztahové – „já bych rád(a), ale manžel(ka) babičku u nás nesnese a řekl(a), že buď on(a) nebo tchýně“
Emocionální – „nemohu na to koukat, drásá mě to, je mi babičky (maminky, dědečka, tatínka…) líto, bojím se, abych jí (mu) neublížil(a)“

(Mimochodem, tohle jsou nehorší příbuzní hospitalizovaných pacientů, neboť si své svědomí chladí na ošetřujícím personálu – mají až neuvěřitelné nároky na péči a přitom sami nejsou schopni dát pacientovi ani napít.)
Variant na tato témata je nepřeberné množství. Mohlo by se zdát, že je to pohled trochu povrchní. Samozřejmě. Roli hraje mnoho faktorů a v těchto chvílích se zúročuje celoživotní zkušenost a investice, kterou lidé vkládají do vztahů k rodičům, k partnerům, k dětem. Despotický otec, který v alkoholovém opojení zmlátil celou rodinu, jistě nemůže čekat něžné poslední spočinutí v náruči milující dcery. Přesto si myslím, že v úvahách, jak se postarat o svého rodiče či blízkého, se každý z nás rozhoduje o tom, jak se moji blízcí postarají o nás, až to bude potřeba.

Kde vidíte příčiny situace, kterou popisujete?

Když se kohokoliv zeptáte, jak a kde chce umřít, 99 % lidí vám odpoví „rychle, aby to se mnou seklo na ulici“, a když to bude pomalu, tak „doma“. Jaký paradox! Když nepočítáme autonehody a úrazy všeho druhu (to se týká těch mladších), tak cca 95 % ostatních úmrtí (akutních i chronických nemocných a hlavně starších) probíhá v nemocnici, v LDN, v domovech důchodců. Proč? Bojíme se. Bojíme se nemoci, nemohoucnosti, závislosti, bolesti, smrti. A tomu, čeho se bojíme, se vyhýbáme, prostě to nechceme vidět, popíráme skutečnost. Ale jak se můžeme vyhnout toku času? Dřív nebo později se s tím setkáme, u svých prarodičů, rodičů a nakonec u sebe..
V minulých dobách žilo několik generací společně. Od dětství se lidé
setkávali s narozením dítěte, ale i se smrtí. Byli přítomni u obojích procesů, viděli a dotýkali se novorozeněte, ale i mrtvého těla. Nemocní a zdraví se o sebe starali zcela přirozeně. Nyní? Moje sestra – nezdravotník viděla mrtvého člověka poprvé ve svých 40 letech!
Možná řeknete, že se mi to povídá, když jsem studovala medicínu a tam se s mrtvolami setkává medik od začátku studia.. Ale to je něco jiného, jsou to pro vás neznámá těla, je to odosobněné a nemáte k nim citový vztah. Zajímá vás jen to, abyste prošla u testu ze svalů či kostí.. A také jste mladá a nemoc a smrt je strašně daleko. Trošku víc se zdravotník začne nemocí a smrtí zaobírat v klinické praxi. Nejvíc to však na vás dolehne, ať už jste nebo nejste profesionál, ve chvíli osobní zkušenosti.

Lze v dnešní době udržet běh tak bohulibé společnosti, jakou je Modrá brána, aniž by ceny za její služby narostly tak, že si je průměrně vydělávající lidé nebudou moci dovolit?

No, víte, oni si ji někteří nechtějí dovolit, ani když vydělávají miliony. Ono udržet běh jakéhokoliv zdravotnického zařízení je v současné době velký problém. Ale to je téma na dalších deset stran.

Kolik takových zařízení jako je Modrá brána v ČR funguje?

Moc ne, tak tři, čtyři. Nyní, po roce, už také vím, proč. Když jsme začínali, byli jsme na zkušené ve skvělé organizaci „Cesta domů“. Je to pražský mobilní hospic. Věnují se pouze onkologickým a umírajícím pacientům. Tenkrát nás udivilo, že v naší skoro 1,5miliónové metropoli se starají průměrně o 15 až 20 klientů! To je málo, že? Důvody – viz má předchozí slova.
Ráda bych, aby z tohoto rozhovoru vyznělo, že si každý z nás musí svou cestu najít sám. Měl by se zamyslet nad svým jednáním a myslet na budoucnost, ať svou nebo svých předků a potomků. Každý by si měl uvědomit, že vztahy se nedělají jen tak samy, ale musí se na nich tvrdě a dlouho pracovat. To nejdůležitější mé sdělení je, že každý musí začít sám u sebe, jak já se budu chovat k druhým, tak se ostatní budou chovat ke mně. Jak říká moje máma: „Každý čin je jako bumerang, ale nikdy nevíš, z které strany se ti vrátí.“ A pak to biblické: „Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno“.