Rozhovor s  MUDr. Jaroslavou Skopovou

Sklon k depresi si v sobě nese v různé míře každý z nás. Jen u někoho se ale tento sklon změní opravdu v chorobný stav. Jak velkou roli hraje při vzniku nemoci osobnost člověka a jeho životní zážitky a nakolik je to předem naprogramovaný stav určovaný biochemickými změnami v mozku?

• Každý z nás si v různé míře nese sklon k depresivní reaktivitě či určitým depresivním příznakům například v tíživých životních situacích. To je možné chápat jako součást normální emoční výbavy člověka.Deprese je ale psychická porucha, u níž se v posledních letech pozoruje vzestupný trend výskytu. V průběhu života se objeví u 10-15 % populace. Existuje řada epidemiologických studií uvádějících různě vysokou životní prevalenci, obecně se ale shodují, že jde o onemocnění se stoupajícím výskytem, přibližně dvakrát častější u žen než u mužů. Příčina tohoto onemocnění není stále uspokojivě objasněna i přes značné výzkumné úsilí a pokrok v bádání především v oblasti genetiky a molekulární biologie a užití zobrazovacích metod. Vedle obecně uznávaných biochemických změn v mozku je pozornost věnována dalším biologickým, ale také psychosociálním faktorům. Přesto nelze na položenou otázku v současnosti spolehlivě odpovědět. Víme ale, že určité typy poruch osobnosti se vyskytují často společně s poruchami nálad, zde hovoříme o komorbiditě. Obecně lze říci, že depresí může onemocnět i zcela vyrovnaná, stabilní osobnost.

Jednou z příčin vzniku nemoci je dlouhodobý stres, z něhož postižený nevidí úniku. Dokážou se různé typy lidí vyrovnat se zdánlivě bezvýchodnou situací různým způsobem? Jinými slovy: je vůbec v lidských silách vzniku deprese předejít?

• Různé typy osobností se vyrovnávají s dlouhodobým stresem s různou mírou úspěšnosti: velmi záleží na skladbě osobnosti. Dlouhodobý stres může přispět nejen k rozvoji deprese a dalších psychických, zejména úzkostných poruch. Má vliv i na řadu tělesných onemocnění. Nepochybujeme například o vztahu mezi dlouhodobým stresem, kardiovaskulárním a imunitním systémem, hodně pozornosti je věnováno změnám v hipokampu a dalších strukturách mozku, neuroendokrinním změnám v důsledku chronického stresu. Na chronický stres je třeba ale nahlížet jen jako na jeden z mnoha faktorů,ovlivňujících vznik deprese. . Zjednodušeně řečeno, není dosud známý žádný zaručený způsob, jak předejít onemocnění depresí. Podstatné ale je, že deprese je dnes ve většině případů velmi úspěšně léčitelná porucha.

Na vzniku deprese se mohou projevit negativní zážitky z dětství, především zneužívání dítěte. I to je vlastně dlouhodobý, bezvýchodný stres, dlouhodobý pocit bezmoci, vliv situace, ze které bezmocné dítě nevidí východisko. Běžný stres je naopak pro dítě důležitý protože jej učí se vyrovnávat s běžnými těžkostmi života. Kde je hranice mezi oběma typy stresu? Kam patří kupříkladu šikana včetně jejich mírnějších forem, při nichž se děti třeba jen posmívají odlišnosti?

• Negativní zážitky v dětství, především ztráta rodiče v raném dětství nebo zneužívání nepříznivě ovlivňují vývoj osobnosti. Takový vývoj může být v dospělosti opravdu faktorem disponujícím k depresi. Zejména u některých typů osobností je popisována častá komorbidita s depresí. Vývoj osobnosti může samozřejmě nepříznivě ovlivnit i šikana, na druhé straně se ale často stávají ze šikanovaných šikanující. Přímá souvislost mezi šikanou a pozdější depresí není jednoznačná. Jinak samozřejmě platí, že běžný stres je důležitý nejen v dětském věku, ale i dospělosti, motivuje nás, stimuluje aktivitu, výkon.

Dochází při dlouhodobém, bezvýchodném stresu k změnám v mozku, které zpětně vedou k větší dispozici k depresi?

• Ano, dlouhodobý stres disponuje snáze k rozvoji deprese.

Někteří odborníci vidí depresi především jako biochemickou poruchu mozku, kterou je možné léčit téměř výhradně jen pomocí léků, především antidepresiv. Jiní zdůrazňují význam psychoterapie a tvrdí, že lehčí poruchy lze léčit i pouhou terapií. Projevuje se v těchto názorech rozdíl mezi psychiatry různého zaměření a třeba klinickými psychology?

• Vzhledem k tomu, že příčina deprese dosud není uspokojivě vysvětlena a k jejímu vzniku zřejmě přispívá řada faktorů, existuje na její vznik a průběh řada hypotéz. To samozřejmě umožňuje existenci rozdílných názorů a přístupů k léčbě podle profesionálního zaměření jednotlivých odborníků. Biologicky orientovaní psychiatři budou nepochybně upřednostňovat biologické metody, nejčastěji léčbu antidepresivy. Psychoterapeuticky orientovaní psychiatři a psychologové, kteří kladou velký důraz na psychologické aspekty, bývají často skeptičtí, pokud jde o farmakoterapii a kladou zejména u mírnějších poruch hlavní důraz na různé formy psychoterapie.
• Pohled na depresivního pacienta by měl být v každém případě komplexní. Psychiatr by měl vždy individuálně posuzovat všechny anamnestické údaje a při posuzování klinického obrazu mít na zřeteli i faktory psychosociální. Teprve podle charakteru a tíže deprese lze stanovit optimální terapeutický program. Léčba musí být komplexní, ale ve světle moderních poznatků je zejména u těžších depresí nemyslitelné opomíjet použití antidepresiv. Situace je dnes díky rozvoji psychofarmakologie pro pacienty velmi příznivá, protože máme k dispozici účinná, bezpečná a dobře tolerovaná antidepresiva.

Součástí kognitivně – behaviorální terapie je i nácvik praktických dovedností jako je plánování aktivit, nácvik zklidnění dechu, nácvik komunikace s jinými lidmi nebo nácvik řešení problémů. Lze se tyto aktivity naučit i vlastními silami či s pomocí rodiny a přátel?

• Má-li pacient neurotické nebo osobnostní problémy, je žádoucí vedení zkušeným terapeutem, má-li být postup efektivní. U depresivních pacientů by měl jejich klinický stav vždy posoudit lékař, jinak by u těžších depresivních stavů mohlo dojít i k zanedbání stavu s fatálními důsledky. Rady laiků, jak překonat depresi, v žádném případě nestačí.

Deprese je choroba, která má občas tendenci se vracet. U těžších podob nemoci, vzbuzené především biochemickými změnami, je samozřejmě třeba opět nasadit antidepresiva. Dochází při léčbě středních poruch opět ke kombinaci léků a psychoterapie nebo pacient už umí zvládat praktické dovednosti jako je komunikace nebo plánování aktivit z minula?

• Onemocní-li pacient středně těžkou či těžkou depresí, je samozřejmě třeba ihned nasadit antidepresiva. Ta v naprosté většině případů přinášejí poměrně brzy úlevu a ústup příznaků. Netrpí-li pacient osobnostní poruchou a nemá nevyřešené problémy, potíže ve vztazích či psychosociální stresory, stačí k farmakoterapii jen podpůrná psychoterapie.

Lze u chorobné deprese hovořit o prevenci? Lze depresi předcházet?

• Nelze. Onemocní-li pacient jednou depresí, není ještě jasné, zda se po vyléčení obejde v budoucnu zcela bez další psychiatrické péče, resp. půjde-li o jedinou epizodu v jeho životě. Moderními léčebnými postupy však lze předcházet dalším fázím deprese v případě rekurentní depresivní poruchy.