Rozhovor o psychosomatické medicíně, o příčinách psychosomatických poruch i možnostech jejich léčby

Stres se stal v naší společnosti takřka všudypřítomným. Zaměstnavatelé v pracovních nabídkách velmi často uvádějí požadavek “odolnost vůči stresu.” Co stres znamená pro zdraví člověka?

• Stres je velmi často užívaný výraz, který z mnoha různých významů nejlépe odpovídá pojmu „zátěž“. Je to stav organismu, jenž se nemůže vyrovnat se zátěží běžnými adaptačními prostředky a musí dlouhodobě mobilizovat své rezervy. Jedná se tedy o reakci našeho organismu na podněty přesahující adaptační možnosti, které jsou vyhodnocené jako nepřiměřené či ohrožující. Těmto podnětům říkáme stresory. Stres byl důležitý pro přežití člověka jako biologického druhu, v současné době však máme jen málo příležitostí k vybití stresu. Naopak máme mnoho důvodů k tomu, abychom se cítili stresem ohroženi. Dlouhodobý stres je zničující při každého z nás, podpisuje se na velkém množství různých tzv. civilizačních nemocí. Neexistuje člověk, který by byl schopen udržet svou existenci pod dlouhodobě působícím silným, nepřerušovaným stresem.

Lékaři stále opakují větu „vyhýbejte se stresu“, ale to mi v naší civilizaci připadá podobně obtížně realizovatelné jako „vyhýbejte se znečištěnému ovzduší“ nebo „nejezte konzervanty.“ Je možné postupovat opačně, tedy naučit se stres přijímat – zpracovávat ho tak, aby nám neškodil?

• Do jisté míry se stresu skutečně vyhýbat můžeme – to je otázka především řízení a nakládání s vlastním časem. Když máme ráno co ráno problém stihnout autobus do práce, tak bychom si měli o pár minut přivstat! Bohužel je pravdou, že s mnohými stresory se musíme naučit žít, snažit se je mírnit, rozpouštět. Odolnost vůči stresu souvisí s faktory vrozenými a těmi, které jsme získali v průběhu života. Velmi úzce koreluje s temperamentem a s rodinným zázemím, které nám vytvořili rodiče, se získaným pocitem bezpečí v dětství.

Jak tedy konkrétně se stresem nakládat, aby jeho dopad na náš organismus nebyl devastující? Co má dělat člověk, který cítí, že stresu podléhá, že ho nezvládá?

• Základem by mělo být naučit se „svůj“ stresor pojmenovat. Lépe se nám bojuje proti nepříteli, kterého známe. Stresorem může být kolega v práci, může to být nevyhovující pracovní doba, nevhodně nastavená klimatizace, partner, se kterým žijeme ze setrvačnosti atd. Bojíme se mnohdy přiznat si, kdo je pro nás oním stresorem. Nejčastěji je to však naše neschopnost určit si priority, co je nutné udělat hned a co lze odložit na později. Snadno se to říká, ale pro mnohé je to úkol z nejtěžších – naučit se říkat „ne“. Pokud má člověk neustálý pocit, že je zavalen problémy, unaven až k vyčerpání, zažívá stavy beznaděje apod., měl by vyhledat co nejdříve pomoc odborníků, psychologů či psychiatrů.

Jak se chovat v průběhu typického všedního dne, kdy pracovní doba je jeden dlouhý stres?

• Snažit se zvolit únosnou míru zátěže. Pozitivně myslet, často se usmívat a vědomě hledat důvody pro nalezení drobných radostí, např. že za okny zlátne listí, že v rádiu hrají hezkou písničku, nebo že si dáme dobrou svačinu… A mít možnost komunikovat s někým, koho naše starosti neunavují. Nesmírně důležité pro zvládání stresu je naučit se relaxovat. To dokážeme i v průběhu pracovní doby, na dechová cvičení, strečink či imaginaci potřebujeme jen pár minut. Nečekaně uvolňující je i například omytí obličeje studenou vodou a lehká masáž šíjových svalů. Neměli bychom zapomínat i na zdravou životosprávu, střídmě jíst, dodržovat spánkový rytmus, pěstovat koníčky, dopřát si tělesný pohyb. Osvícení šéfové firem umožňují zaměstnancům vybití např. formou fitness či hrou pink-pongu. „Ukradený“ čas se jim bohatě vrátí ve zlepšení výkonnosti zaměstnanců. Obecně vzato, stresu se můžeme bránit třemi způsoby: změnou situace, nácvikem zvládání situace nebo změnou pohledu na onu situaci.

Zvládne se člověk technikám, o kterých mluvíte, naučit sám nebo je vhodné pro jejich nácvik vyhledat psychoterapeuta?

• Pro základní formy relaxačních technik stačí vyhledat zdroje na internetu či v knihách. Dechová cvičení ve smyslu občasného hlubokého prodýchnutí dechových cest také zvládneme. Imaginární procházku rozkvetlou loukou, kdy na chvíli zavřeme oči a sníme, na tu potřebujeme jen chuť se ponořit do světa fantazie. A zazpívat si v koupelně je rovněž snadné. Složitější techniky je vhodné vždy se naučit od zkušeného terapeuta. Existují ale i svépomocné manuály na velice účinnou formu relaxace, jakou je např. Schultzův autogenní trénink. Té se dokáže po určité době naučit i pozorný čtenář. Proti stresu lze úspěšně bojovat i tělesným pohybem, optimálně střídáním aerobních (např. běh, kolo…) a anaerobních (jóga, strečink…) cvičení.

Někteří lidé říkají, že stres potřebují, protože je motivuje. Znamená to, že jsou to prostě tak uzpůsobení jedinci anebo že existuje jakási prospěšná míra stresu?

• Stres je v běžné mluvě považován za zničující a život ztrpčující záležitost. Ale má tři formy, přičemž jak nadbytek, tak i nedostatek stresu je škodlivý. Naše sny o nekonečné nudě a nicnedělání vezmou za své, pokud se do situace s nedostatkem podnětů skutečně dostaneme. Své o tom vědí např. vězni či trosečníci. Pro plnohodnotný život určitou míru stresu potřebujeme, umožňuje nám prožít životní situace, motivuje nás k činnosti. Tomuto „příznivému stresu“ říkáme eustres. Zdravého člověka drobné stresory neničí, naopak jej mobilizují k vyšším výkonům.

Sám máte velmi náročnou práci – věnujete se drogově závislým mladým lidem. Zjevně musíte mít stres pod kontrolou. Dodržujete nějaká konkrétní pravidla?

• I v mé práci je, naštěstí, možno nalézt spoustu zajímavých a osvěžujících momentů. A nahodilých radostí, kterých si vážím nesmírně. Tím mým základním protistresovým pravidlem asi je, že se neobávám pojmenovat stresory pravým jménem. V práci se dokážu přinutit k zastavení a pár okamžiků věnovat vědomému dýchání a relaxaci. Nedovedu si představit život bez pohybu, bez sportu a bez legrace a domácí rodinné pohody. A bez cestování, které mě učí nadhledu a jisté pokoře k sobě, blízkým i pacientům. Ale stres je mocný a vždy připravený soupeř, nikdy nás nenechá projít jen tak bez povšimnutí…