Rozhovor s MUDr.Vratislavem Němečkem
Přežít se zdravou kůží

Vedla Vaše lékařská cesta přímo ke zdravotnické záchranné službě?

• Tak jak to bývá – všechno bylo jinak, než jsem si plánoval. Otec byl veterinář a my jsme s bratrem od malička rozřezávali plyšové medvídky a koníčky a „operovali“ je. A o operacích jsem snil i během studií medicíny, ale chirurgie mi nakonec z nejrůznějších důvodů nebyla souzena. Leč právě se rodil nový obor ARO (anesteziologie a resuscitace), ten mi přišel chirurgii nejbližší a na něj jsem nastoupil. Tenkrát jsem o tom oboru věděl asi tolik, co dnes má v malíčku každý laik. Pod ARO také spadala záchranná služba (dřív rychlá zdravotnická pomoc) a mne po čase můj pan primář pověřil rozepisováním služeb lékařů pro záchranku. A už jsem byl chycen drápkem…

Dá se srovnat úroveň a systém zásahu v době, kdy jste začínal, s dnešním stavem?

• Dnes jsou všichni členové zásahového týmu profesionálové. Jen v noci jsou jejich řady doplňované externími lékaři, kteří splňují předepsanou kvalifikaci a mají zájem na záchrance sloužit. V době, kdy jsem začínal, jezdili rychlou nejmladší neatestovaní lékaři. Absolvovali jsme jen týdenní kurs v Českých Budějovicích a pak šup s námi do vody a plavte… Zkušenost jsme měli pramalou, zásahů nebylo zdaleka tolik jako je dnes, praxe žádná, i vybavenost přístroji, pomůckami i léky se nedá srovnat. Z tohoto hlediska logicky musela být kvalita poskytované péče nižší, než dnes. Tím ovšem nechci snižovat kvalitu lidí, kteří tu práci dělali. Jejich vysoké nasazení bylo a je stále stejné.

Ze záchranářů a z lékařů, kteří jezdí „rychlou“, mám pocit, že jsou to lidé podobného ražení a že jejich práce je svým způsobem oběť.

• Vůbec bych nechtěl jakýmkoli způsobem glorifikovat jak medicínu tak obor urgentní medicíny a medicíny katastrof, jak zní jeho oficiální název. Každé řemeslo se dá dělat dobře i hůř a s tou „obětí“ bych taky nesouhlasil. Kdo se chce obětovat, najde si jiný způsob. Máte asi spíš na mysli, že tohle povolání nemůže dělat každý – ovšem ne proto, že by byl méně či více kvalitní lékař. Ale pracovat ve stresu, pod kontrolou veřejnosti, ve špatných klimatických podmínkách – za vedra i ve sněžné vánici, nepohodlí fyzickém i psychickém, pod tlakem okamžité nutnosti reagovat, rozhodnout se – v tom se každý necítí!

A rozhodne se pro méně stresující obor – kožní, internu…?

• Ale může dělat třeba chirurgii! Jistě, na sále přijdou i extrémní situace, ale lékař je dnes na klimatizovaném sále, s profesionálním týmem, který operatérovi vytvoří dobré podmínky. V daných možnostech má pro svou práci komfortní prostředí. Nezírá na něj dvacet kolemjdoucích, nikdo na něj nehuláká, nesápe se na něj opilec, neprší na něj a má pacienta na světle a dostupného. To záchranář zajištěno nemá.

Máte dnes, když „sbíráte člověka ve stoce“ srovnatelný pocit, jako když jste začínal nebo jste už časem okoral?

• Pokud se mohu počítat za profesionála, po absolvování určitého počtu podobných případů, získávám rutinu, mám zažité postupy, které mi přidají na klidu, sebevědomí a profesionalitě řešení dané situace. Pro laika může takový zážitek znamenat ohromný stres, může se na zásah dívat třeba i trochu obdivně, ale pro záchranáře jde o standardní situaci, kterou bych přirovnal třeba ke klavíristovi, který jede na koncert. Ten má také z vystoupení někdy dobrý pocit, někdy o maličko horší, ale vždycky je to výkon profesionála.

Nechce se mi věřit, že vás některé situace nevyvedou z míry! Že ke každému výjezdu přistupujete jako „k housce na krámě“! Co třeba děti?

• Ano, jsou situace, které na vás i po dvaceti letech působí srovnatelným, ne-li horším způsobem, než dřív. Třeba proto, že už máte vlastní děti, protože jste schopna dohlédnout důsledků zranění, vidíte své v tu chvíli omezené možnosti – ne vždycky z nejrůznějších důvodů může člověk objektivně udělat všechno nejlíp…Tohle všechno působí daleko silněji než před lety.

Když přijedete do soukromí člověka, který zkolaboval, bývají okolo něho jeho nejbližší. Určitě i na nich je znát, že potřebují nějaký zásah, nějakou pomoc.

• Jistě. Naštěstí již dnes vyrůstá nová generace lékařů a dalších zdravotníků, kteří jsou lépe připravováni na potřebu komunikace a empatie k okolí. V našich začátcích se jednalo o bohapustý amatérizmus. Když pominu zkoušku z psychologie a psychiatrie, nikdo nám nic neřekl o způsobu jednání s příbuznými či okolím. Nic jsme netušili o krizové intervenci… Co máme dělat s pacientem po fyzické stránce, je věcí naší profesionality – k tomu jsme byli vychováni, vzděláni. Víme to mnohem lépe, než co si počít s psychikou jak pacientů, tak jejich blízkých a nakonec i svojí. Často se nedokážeme vžít dobře do pocitů pacienta a adekvátně pomoci. Tady cítím ještě velký dluh nás všech. Když mi po čase řekl pacient: „vy jste nade mnou stál jako anděl“, označil tím přesně pozici, do které se dostáváme. A jestli toto postavení nenaplníme, tak ho vlastně zneužíváme! Jde o obrovský kus zodpovědnosti, kterou si ne vždycky plně uvědomujeme.

Stalo se Vám, že jste byl zavolán k někomu, koho jste dobře znal, k příbuznému, k člověku, u kterého jste byl citově zainteresován? Tady musí být asi stres vystupňovaný.

• Máte úplnou pravdu. Citová zainteresovanost v případu je vždy komplikace a větší stres. Na druhou stranu – i to je otázka profesionality – člověk musí v dané situaci jet na 100 procent jako u jiného pacienta a tzv. „sesypání se“ si nechat až na později. Psychologové doporučují – nejlépe v týmu – si poté v klidu rozebrat celou situaci, znovu si ji přehrát, aby člověk neměl stres a případně výčitky svědomí , ale aby fakta pojmenoval a s jasnou hlavou zhodnotil, jestli šlo dělat víc, nebo jestli CHTĚL, a ono to nešlo. Rozebrání případu má očišťující vliv a je pro dobro všech zúčastněných, aby se v nich nenakupily vnitřní tenze a stresy, které potom vedou k takzvanému syndromu vyhoření. U záchranné služby jsme s tímto zatím v plenkách.

Říkal jste, že jedete na 100 procent a sesypání si necháte na potom. Máte vůbec čas na přemýšlení, když Vám, sotva se vrátíte z jednoho výjezdu, zapípá vysílačka další? Na kdy si necháte to sesypání?

• Až je na ně čas a je to myšleno samozřejmě obrazně. Nebývá to v okamžiku, kdy předáte pacienta. Dispečerka může ohlásit další výjezd a vy jedete dál. Až když se vrátíte, sednete, dáte si kávu – a najednou se cítíte naprosto vyčerpaný. Jestli je fyzická práce náročná, tak duševní úplně stejně. Po třech hodinách psychického napětí a  stresu máte pocit, jako byste ujela 50 kilometrů na kole. A pak by měl přijít odpočinek a rozebrání situace. Ale, mám-li být upřímný, problém nás mnohých je, že si ten čas neuděláme nikdy.

Není čas udělat si čas?

• Představa, že bychom jezdili pořád a naplno, je trochu idealistická. Ten čas mezi výjezdy samozřejmě je, ale také je otázka, nakolik má člověk při čekání na práci schopnost uvolnit se. Protože už ten fakt, že mám 30 hodin u sebe vysílačku a ať spím nebo jím, nikdy nevím, kdy to pískne, neskýtá rozhodně atmosféru pro nějaké uvolnění. Může se případ rozebrat, skupinově zhodnotit, ale na vnitřní sebereflexi či dokonce meditaci, na to člověk potřebuje jiné rozpoložení. A v tom kumulování pro sebe nedořešených situací je tahle práce nebezpečná a snad i zákeřná. Nedávno jsem četl článek o tom, kolik lidí je dnes v Praze pohřbíváno bez obřadu. Autor v něm psal, jak je smuteční obřad potřebný ne pro toho zemřelého, ale pro jeho okolí. Aby si pozůstalí ucelili vztah k zemřelému až po to, že mu uspořádali i poslední věc – rozloučení. A když to neudělají, může neukončený vztah nechávat dál nejrůznější otazníky. Obdobné to je i s rozebíráním situací v našem povolání: pokud si případ vnitřně v sobě neuzavřeme, něco stále zůstává. Tenze je hluboko v nás a někdy se může nečekaně provalit.

Profesi lékaře – záchranáře vykonáváte už 21 let. Neměl jste nikdy ani na chvilku pocit vyhoření?

• Intenzivní ne, ale jistěže není člověk vždy v pohodě a musí provést sebereflexi. Je moc důležité, jaký má člověk postoj k životu, co preferuje, jak naplňuje své životní představy, touhy, co pokládá za podstatné a co dokáže vědomě potlačit. Zkrátka, jak je člověk duchovně a duševně připraven. Co je mu dáno – historicky, rodinně, společensky, nábožensky…Máme určitou výbavu, která se skládá z mnoha a mnoha faktorů. A to nám pomáhá anebo nám to třeba i trochu ubližuje. Druhá důležitá věc je, co člověk dělá ve svém volném čase, jak je schopen relaxovat, vybít se od stresu a získat zpátky pozitivní energii. A třetí důležitý faktor je rodinné a společenské zázemí. Pokud člověk dostal dosti hřiven a rozumně s nimi hospodaří, má větší šanci přežít v téhle profesi se zdravou kůží i více než dvacet let.

Nad svými pacienty máte obrovskou moc, ale snad ještě větší odpovědnost. Jste věřící člověk. Co se vám honí hlavou, když přijde okamžik, kdy ukončujete resuscitaci?

• Jsou medicínská kritéria – nezpochybnitelná a člověk o nich sice může přemýšlet, ale jako výkonný pracovník je má jasně daná. Je přesně dáno, kdy je člověk biologicky mrtvý a co všechno musí proběhnout, aby byl člověk komisionálně prohlášen za zemřelého. Je to sice vážné rozhodnutí, ale jasně dané. Pak jsou ta rozhodnutí, která dělají medicínu medicínou a to je to, co přesně dáno není a co je kombinace znalostí, zkušeností, etiky a vnitřního cítění, přičemž je vždycky prioritní snaha o co nejlepší výsledek pro pacienta. My samozřejmě nemáme právo říkat a rozhodovat, co je pro pacienta lepší, natož uvažovat o tom, jestli je lepší smrt nebo život s obrovským handicapem. Nicméně někdy se do této situace dostáváme a musíme rozhodnout, zda v úsilí pokračovat nebo je omezit. Vedle čistě medicínského pohledu, je tu i složka duchovní. Ve chvílích rozhodování o ukončení resuscitace člověka napadá: Bože, ještě smím, ještě mám právo nebo mám ještě tu povinnost..??? Ohromný vklad poznání tohoto myšlení mi dal pan doktor Rataj, když jsem začínal na ARO. Jako mladému kolegovi mi ukazoval, vysvětloval a byl ochotný diskutovat o tom, jak si máme vážit života od prvopočátku jeho vzniku až do jeho konce. Zároveň mně upozorňoval, jak neblahé mohou být důsledky našeho snažení, které jde nad rámec etiky.

V čem Vám pomáhá, že jste věřící a v čem Vám to případně Vaši práci komplikuje?

• Pokud bych byl dostatečně pevný ve víře, musela by mi v těžkých rozhodnutích jenom pomáhat. Netvrdím, že je to lehké. Otázky, které si kladu nad pacientem na rozhraní života a smrti, jsou do jisté míry pochybnosti nad mou pevností. Na druhé straně, pro věřícího nesmí víra ani náznakem znamenat, že by úsilí o záchranu života bylo menší. Naopak. Kdyby moje úsilí bylo jen o malinko menší než má být, tak by to mohlo být pro mne asi větším břemenem, než pro nevěřícího.

Co je pro Vás při Vaší práci nejsložitější pro psychiku?

• Děti. Jednoznačně děti. Jsou smyslem našeho pozemského bytí a jakékoli ohrožení klíčícího a mladého života je nejtěžší a  stresuje nejvíce. A i když jsem mluvil na začátku o profesionalitě i určitém standardu znalostí, u dítěte to tak neplatí. To je pro mě vždycky výjimečné, křehký originál!

Umíte odpočívat, odreagovat se od všech stresů?

• Poměrně hodně fyzicky pracuji. Také jsem asi v pětačtyřiceti poměrně reálně zhodnotil, že nastává období, kdy by se sebou měl člověk něco začít dělat, aby i dál ve zdraví vydržel. Po mnoha letech jsem začal jezdit na koni a to je neuvěřitelný kohoutek energie! To spojení jednoduchého přímočarého koňáckého prostředí s krásným inteligentním a nezákeřným tvorem a přírodou, to nabíjí neuvěřitelně. Tomu dávám přednost i před odpoledním spánkem!(smích)

Když se doma ráno probouzíte, na co se z celého dne těšíte nejvíc?

• Na buzení mých holčiček! V 6.45 budím své dcery.