Co přesně znamená syndrom vyhoření?
- Syndrom vyhoření (anglicky burn-out syndrom) je souborem příznaků pozorovaných v souvislosti s dlouhodobě neuspokojujícím, frustrujícím či stresujícím pracovním procesem. V literatuře se tento termín objevuje od 70. let minulého století. Poprvé byl popsán americkým psychoanalytikem Herbertem Freudenbergrem. Jedná se spíše o psychologickou kategorii než o přesně definovaný psychiatrický syndrom či diagnózu. Jde v podstatě o plíživě narůstající projevy psychického a postupně i fyzického vyčerpání, o ztrátu pocitu smysluplnosti práce a posléze i celého života.
Jak se syndrom vyhoření projevuje?
- Příznaky se obvykle člení na psychické a fyzické. K psychickým patří ztráta nadšení a pracovního nasazení, prožitky křivdy a zneuznání, pocity bezmoci, nechuť a lhostejnost k práci, nespokojenost, podrážděnost až agresivita.
Mezi tělesné příznaky lze řadit únavu, vyčerpání, poruchy spánku, nechutenství a tzv. vegetativní příznaky – potíže s dýcháním, zažíváním, bušení srdce a nepravidelnosti srdečního rytmu, vysoký krevní tlak, bolesti hlavy, zvýšené svalové napětí.
Objevují se rovněž nežádoucí změny ve vztahové oblasti a to jak vůči klientům a kolegům na pracovišti, tak vůči blízkým a známým mimo pracovní prostředí – nárůst cynizmu a odstupu, úbytek angažovanosti a obětavosti, lhostejnost k požadavkům a potřebám druhých, omezení vzájemných kontaktů.
Kdo je syndromem vyhoření nejvíce ohrožen? Existují riziková povolání nebo třeba životní etapy?
- V podstatě může člověk vyhořet při jakékoli činnosti. Obecným principem je prohlubující se rozčarování mezi očekáváním a realitou. Za „nejohroženější druh“ jsou obvykle považováni lidé v tzv. pomáhajících profesích denně přicházející do emočně angažovaného kontaktu s potřebnými – tedy v prvé řadě zdravotníci, pečovatelé, učitelé, sociální pracovníci, psychoterapeuti a psychologové, ale také hasiči, policisti, právníci a další. Stejně spolehlivě ovšem může vyhořet matka na letité mateřské dovolené, manželka pečující o rodinu se sebezničujícím nasazením, manažer, dispečer a mnoho dalších, kteří vykonávají náročnou, zodpovědnou práci pod stresujícím tlakem vysokého výkonu či stereotypu.
- Osobnostně jsou nejvíce ohroženi lidé s rysy perfekcionizmu, ambiciózní „typy A“ se sklonem k workoholizmu, ale na druhé straně také lidé obětaví, vysoce empatičtí, silně altruisticky zaměření na pomoc druhým, lidé naivně optimističtí a příliš senzitivní.
- Živnou půdu pro tento syndrom pak vytváří osamělý život, nefunkční rodina, chudé sociální zázemí, individualistické, nepřátelské klima v pracovním kolektivu, lhostejný, tvrdý a egocentrický nadřízený, vysoká odpovědnost a na druhé straně minimální pravomoci, nedostatečné uznání a finanční ocenění, nejasná pravidla a koncepce, časový tlak apod.
Co má dělat člověk, který vámi popisované příznaky pociťuje? Může si nejdříve nějak zkusit pomoci sám? Samozřejmě se nabízí rada změnit práci, to však při současné míře nezaměstnanosti není vždy možné.
- Problém vidím v tom, že člověk zasažený syndromem vyhoření si dlouho neuvědomuje, že se jedná o plíživě narůstající, sebezničující proces, a má tudíž tendenci potíže bagatelizovat, přičítat prosté únavě či nedostatku sebediscipliny. Proto stav obvykle vychází najevo až v pokročilejších stádiích (apatie, frustrace a stagnace), kdy zřetelně narušená vnitřní rovnováha a změny chování začnou být zjevné i pro okolí. Neřešený stav potom může postupně eskalovat až do klinického obrazu depresivního syndromu, včetně rizika sebevražedných myšlenek a sebevražedného jednání.
V jakou chvíli už si tedy člověk sám nepomůže? Kdy by měl vyhledat lékaře?
- Při plně rozvinutém syndromu vyhoření je rozhodně vhodné vyhledat profesionální pomoc. Těžiště léčby osobně shledávám v péči psychoterapeuta, který podle svého zaměření pracuje s osobností a jehož cílem je „inventura“ silných a slabých stránek klienta, jeho hodnotového systému, zažitých vzorců chování a postojů k pracovním otázkám a tématům. Klíčovou otázkou je samozřejmě úvaha o setrvání, resp. o změně stávajícího pracovního zařazení a podmínek.
- Do rukou lékaře – psychiatra patří depresivita, která se již neomezuje jen na oblast pracovního světa, ale postupně prostupuje celým spektrem životních aktivit dotyčného člověka. Z psychiatrického hlediska stav obvykle naplňuje kritéria diagnóz typu „úzkostně depresivní syndrom v rámci adaptační poruchy na dlouhodobý stresující podnět“.
Jak může pomoci lékař?
- Psychiatr při výše uvedené závažnosti potíží obvykle doporučí resp. indikuje nasazení a systematické, minimálně půlroční užívání některého z moderních antidepresiv – léků, které nejen účinně potlačí depresivní příznaky, ale současně nespecificky zvýší pacientovu odolnost vůči (často ještě dlouho přetrvávajícímu) chronickému stresu.
Jak vyhoření předcházet?
- Prevence by se měla opírat o zásady zdravé životosprávy ve smyslu vyvážené bilance mezi pracovním zatížením a „dobíjením baterek“ ve volném čase. To prakticky znamená vytvoření jak vnitřního (ve své mysli) tak vnějšího prostoru k pestrým volnočasovým aktivitám, nejlépe sdíleným v okruhu rodiny či dobrých přátel (ne kolegů, se kterými obvykle pokračuje řešení pracovních témat i na tenisovém kurtu, v sauně nebo v sedle bicyklu cestou do výletní restaurace). Akcent na vytvoření a udržování uspokojivých sociálních vztahů a aktivit je tou nejlepší protiváhou, která dává reálnou šanci na trvalou změnu postojů k profesní stránce života.
- Samostatnou kapitolou je prevence syndromu vyhoření z hlediska zaměstnavatele (organizace práce, byrokracie, flexibilita v úvazcích a pracovní době, kariérní řád, koučing, brainstorming atd.).
Doporučíte prevenci syndromu vyhoření pouze těm, kteří jsou jím potenciálně ohroženi, nebo by se jí měli věnovat i lidé, který se cítí v práci dobře?
- Imunita vůči syndromu vyhoření vzrůstá s počtem níže uvedených parametrů:
mladý, zdravý, vzdělaný, vychovaný, vykonávající zaměstnání, jež jej uspokojuje, dobře placený, extravertovaný, optimistický, bezstarostný, věřící, ženatý (vdaná), s vysokým sebehodnocením, sebeúctou a pracovní morálkou, s mírnými a splnitelnými aspiracemi a širokou inteligencí. S jejich opakem či absencí odolnost naopak rychle klesá. - Prevence syndromu vyhoření – a to i v případě momentální profesní spokojenosti – tedy prevence ve smyslu uvědomělého budování životní rovnováhy mezi pracovní a mimopracovní dimenzí života je, podle mého názoru, cestou ke zralosti a stabilitě.