ROZHOVOR S DOC. MUDR. IVOU HOLMEROVOU, PH.D.

Stárnutí populace, k němuž dochází ve všech státech, jejichž obyvatelé mají to štěstí, že žijí v míru a blahobytu, s sebou přináší zvýšenou potřebu péče o seniory.

Souhlasím s Vámi, že současné demografické změny, na které si máme tendenci spíše stěžovat, jsou výsledkem dosud naprosto nebývalého úspěchu lidstva. Ještě nikdy se lidé nedožívali tak vysokého věku. Bohužel to ale není úspěch globální, protože se týká v celém svém pozitivním dopadu prakticky výhradně jen bohaté části světa, kam patří i naše země. Naděje dožití při narození u nás velmi významně narostla, a to až k 80 letům věku. Pro mnoho lidí, ale i pro celou společnost je velmi důležité, v jakém zdravotním stavu a v jaké kvalitě života se lidé tohoto věku dožijí. Zde existuje ještě druhý parametr: zdravé dožití, tedy doba, které se lidé dožijí ve zdraví. Skutečností zatím zůstává, že tato doba je o dvacet let kratší. V současné době mají tedy lidé naději na zdravé dožití cca do věku 60 let a to není zas tak příliš mnoho. Znamená to vlastně čtvrtinu života strávenou s nemocí, ve zhoršeném zdravotním stavu. To je velmi závažná skutečnost, se kterou je také třeba počítat. Evropská komise vydala zcela nedávno celý soubor materiálů, který se touto problematikou zabývá, a to nejen zvýšenou potřebou péče, ale také možnostmi, jak podporovat zdravé stárnutí a oddálit onu hranici nemoci či nesoběstačnosti co nejdále.

Co byste poradila člověku, před nímž je rozhodnutí, jak bude při zaměstnání zvládat péči o rodinného příslušníka v seniorském věku, který už není soběstačný?

V současné době mohou lidé získat příspěvek na péči, na který mají nárok v případě omezení soběstačnosti a potřeby péče (dle příslušného zákona o sociálních službách a jeho prováděcích vyhlášek). To je velmi podstatné, protože tyto prostředky jsou určeny na zajištění pomoci (například ze strany rodinného příslušníka, pokud se rozhodne péči zajišťovat sám), ale zejména na zajištění služeb, kterým dle zákona říkáme služby sociální. To by tedy měl být první krok spolu se základní úvahou: zda bude pečující poskytovatelem, vykonavatelem péče, nebo zda bude „manažerem,“ organizátorem služeb, které nakoupí od jiných poskytovatelů. Oba způsoby mají své výhody i nevýhody, které jsou v podstatě zřejmé.
Další důležitou zásadou, kterou se snažíme vštípit rodinným pečujícím, zejména těm, kteří péči o svého blízkého zajišťují vlastními silami, je, aby pamatovali také na sebe. I oni potřebují odpočinek. Proto je vhodné, aby pátrali po možnostech služeb a pomoci, po možnosti tzv. respitního, oddychového pobytu či služby pro případ, že se nebudou moci z nějakého důvodu starat nebo si zcela pochopitelně budou muset odpočinout.
Měli by se také poučit o tom, jak pečovat. Mnoho rodinných příslušníků dělá při ošetřování svých blízkých chyby. Pokud se naučí například s nehybným pacientem správně manipulovat a polohovat jej, používat adekvátní ošetřovatelské pomůcky (a to správným způsobem), prospějí tím sobě i nemocnému. Seznámí-li se se syndromem demence, nebudou se mnohými situacemi trápit nebo rozčilovat, začnou pacientovi lépe rozumět a jejich život bude daleko snadnější.

Jak postupovat v případě, kdy je potřeba také zdravotní péče?

Pokud nastane situace omezené soběstačnosti, a to zejména v základních aktivitách (hygiena, kontinence, jídlo, základní přesun), jedná se v naprosté většině případů o stav, který je způsobený zhoršeným zdravím. Tito lidé tedy potřebují také zdravotní péči, a to jak v domácím prostředí, tak v zařízeních tzv. sociálního typu (domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem). Proto je důležité být v kontaktu s praktickým lékařem, zajistit, aby pacienta navštívil i v místě, kde je ošetřován. Praktický lékař má v současné době základní roli v péči o chronicky nemocné, může nejen předepsat důležité pomůcky (například při inkontinenci), ale v případě potřeby indikuje také domácí ošetřovatelskou péči, která může potřebné zdravotní výkony nadále vykonávat samostatně za občasné spolupráce s praktickým lékařem.

Může laik poznat, že zařízení, o němž uvažuje jako o vhodném pro svého rodinného příslušníka, bude kvalitní? Podle jakých kritérií by si měl vybírat?

Není-li péče v domácím prostředí možná nebo vhodná (z vůle pacienta samotného, pokud nejsou rodinní příslušníci, kteří by mohli a byli ochotni zajišťovat péči a pomoc v domácím prostředí), je volbou zpravidla některé ze zařízení tzv. sociální péče. V případě seniorů se jedná o domov pro seniory, eventuálně tzv. domov se zvláštním režimem, který se zpravidla specializuje na určitou problematiku, zpravidla problematiku demencí. V každém případě doporučuji návštěvu zařízení, při které se mnoho pozná. Důležité je všímat si, jak se lidé, kteří tam pracují, chovají nejen k příchozím, ale zejména k lidem, kteří tam žijí. Pokud se Vám dostane vlídného přijetí a pracovníci i obyvatelé vypadají spokojeně, je to první krok k úspěchu. Neměli bychom se bát zeptat na cokoli, co považujeme pro našeho blízkého za důležité. Měli bychom dávat pozor na to, jak zaměstnanci respektují důstojnost lidí (jak jsou oblečení, jak a kde jedí, jak se k nim ostatní chovají, jak je oslovují). Je ale také důležité zjistit, jak je zajištěna zdravotní péče, kdo pomůže našemu blízkému v případě, že se jeho zdravotní stav zhorší, v případě, že bude mít bolesti a podobně. Rovněž velmi doporučuji, aby se rodiny zajímaly, zda je zařízení registrováno jako zařízení sociální (eventuálně zdravotní) péče. Registrovaná zařízení přece jen podléhají určitému dohledu (například inspekci sociálních služeb, odbornému dohledu komor v případě pochybení, stížností a podobně). Chtěla bych varovat před „divokými“ zařízeními, která se zpravidla deklarují jako „soukromá, luxusní“, což bohužel často nebývá pravda. Navíc pokud nejsou registrována jako zařízení sociální, neměla by být péče hrazena z příspěvku na péči, což může přinést další problémy, které jsou poněkud nad rámec možností našeho rozhovoru.

Mají v současné době vůbec lidé v podobných situacích luxus volby?

Lidé mají samozřejmě určitou možnost volby, ale o přílišný luxus se nejedná. Jak jsem uvedla již k předchozí otázce: existují v principu zařízení sociálního typu, kam řadíme domovy pro seniory a domovy se zvláštním režimem, které mají různé zřizovatele, jimi jsou zpravidla kraje, obce, neziskové organizace nebo soukromé subjekty. Kromě toho existují také některá soukromá zařízení, která nemají registraci. Před těmi bych spíše varovala.
Mnoho lidí zejména vyššího věku považuje za ideální možnost setrvat v domácím prostředí. Podle mého názoru potřebujeme zejména terénní služby, které nejsou bohužel všude dostupné.

Jaké možnosti má senior, který potřebuje pomoc, ale nemá rodinu?

Tady je trochu obtížné hledat obecnou radu. V některých městech a obcích jsou dostupné služby, které umožní i lidem s velmi omezenou soběstačností žít v domácím prostředí. V některých obcích prakticky žádné služby nejsou.