ROZHOVOR S DOC. MUDR. JÁNEM PRAŠKEM, PHD.

ÚZKOST SAMA ČLOVĚKU NEŠKODÍ

Úzkost je nepříjemný emoční stav. Existuje nějaký orientační test, podle kterého může člověk posoudit, zda se ho úzkostná porucha týká?

Úzkost je zcela běžný stav organismu. Je to normální reakce na nebezpečí nebo na stres a způsobuje člověku problémy jen tehdy, když je nepřiměřeně silná vzhledem k vyvolávající situaci, když trvá příliš dlouho nebo když se objevuje v situacích, kde většina lidí úzkost neprožívá. Úzkost a strach jsou adaptivní emoce. Úzkost slouží k přípravě na možnou nebezpečnou situaci předem, strach pak k okamžité reakci organismu ve chvíli, kdy se nebezpečí objeví. Slouží k zachování života v nebezpečných situacích. Dokonce i v převážně „poklidném“ životě moderního člověka jde o užitečné emoce. Psychologické pokusy prokázaly, že člověk nepodává příliš dobrý výkon, pokud je úzkostný příliš anebo vůbec ne, zatímco když se cítí mírně úzkostný, pak je jeho výkon nejlepší. Mírný stupeň úzkosti a strachu jsou tedy běžné a užitečné. Úzkost sama člověku neškodí. Nezpůsobuje ani tělesné, ani psychické poškození, ale pokud ji člověk nedokáže mít pod kontrolou, může mu život velmi znepříjemňovat. Nadměrná úzkost může způsobit, že je pro člověka velice obtížné promýšlet a dělat i ty nejjednodušší věci. Řada lidí, kteří mají sklon k úzkostným reakcím se často navíc ještě obává, že se zcela přestanou ovládat, že je jejich strach zcela přemůže a že začnou panikařit nebo ještě něco horšího. Jejich tělesné reakce (např. červenání) se objevují i v běžných nenáročných situacích. Mluvíme o přecitlivělosti ke strachu a úzkosti. Kvůli tomuto strachu se pak vyhýbají činnostem nebo situacím, které v nich vyvolávají pocity strachu. Jakmile se však člověk začne určitým věcem nebo situacím vyhýbat, velmi rychle si na to navykne. Tím vzniká začarovaný kruh, kdy člověk cítí úzkost a proto přestane dělat věci, které v něm úzkost vyvolávají a když je přestane dělat, stále méně si věří, že by je zvládl, proto se jim stále častěji vyhýbá. Projevy úzkostných poruch jsou velmi různorodé a proto jednoduchý test, který by rozhodl, zda někdo trpí úzkostnou poruchou či nikoliv, neexistuje. Velmi orientačně o celkové hladině úzkosti vypovídá tzv. Beckův úzkostný inventář. K jasné diagnóze však takový dotazník sloužit nemůže, k tomu je potřebné vyšetření u odborníka.

Mohou úzkosti trápit lidi, aniž by o tom věděli? Odkud přicházejí a jak působí na naši duši? Projevuje se nemoc i příznaky fyzickými? Jak bohaté je jejich spektrum?

Někteří lidé, kteří trpí úzkostnou poruchou si uvědomují hlavně její tělesné příznaky, jako je bušení srdce, pocit nedostatku dechu, bolesti hlavy, třes, pocity na zvracení, mravenčení rukou a dalších asi 150 tělesných příznaků, kterými se úzkost může projevovat. Pak vyhledávají hlavně lékaře somatických oborů, protože mají strach, že onemocněli nějakou chorobou. O strachu a úzkosti se domnívají, že vznikly až druhotně jako strach z tělesných příznaků. Nedokážeme vždycky určit, co vedlo k přecitlivělosti, která způsobila první stav zvýšené úzkosti, nadměrných obav a starostí. U lidí trpících úzkostnými poruchami se první projevy objevují někdy už v dětství, kdy si nejsou jistí v kolektivu nebo zátěžové situaci, jako je zkoušení ve škole, ale plně se objeví až ve věku, kdy se objevuje nárok, aby mladý dospělý odešel od rodičů do dospělého života a postavil se na vlastní nohy. Projevy se však mohou objevit kdykoliv během života, během nějaké tělesné nemoci nebo v těhotenství, či po porodu, kdy je psychická odolnost oslabena. Nebo v období na mateřské dovolené, kdy je po dlouhou dobu žena izolovaná od běžného sociálního kontaktu a ztratila sebedůvěru v to, jak ho zvládne. Jindy vzniká následkem nějakého emočního šoku (např. po úmrtí někoho blízkého), někdy vzniká až po delší době trvajícího psychického napětí. Někdy nedokážeme kořeny úzkosti a strachu vypátrat. Některé strachy vznikají velmi pozvolna. Někteří lidé byli vždycky zvýšeně úzkostní a se vším si dělali starosti. Avšak ať již příčiny strachu či úzkosti známe nebo ne, důležité je, že není nutné vědět jak strach vznikl, abychom se jej dokázali zbavit.
Vrozené faktory
Zdá se, že určitý vliv hraje vrozená biologická zranitelnost, protože úzkostné poruchy se častěji vyskytují v některých rodinách a u jednovaječných dvojčat je častější výskyt těchto poruch než u dvojvaječných. V některých rodinách se úzkostné poruchy objevují častěji než v jiných. Jakoby mozek byl vrozeně citlivější ke stresu a při určitém způsobu výchovy, vzorech a stresujících zážitcích snadněji reagoval chronickou úzkostí.
Biologické faktory
Většina úzkostných poruch souvisí s nerovnováhou přenosu serotoninu na některých nervových zakončeních v mozku. Proto jedním z důležitých možných terapeutických přístupů je podávání látek, které tuto nerovnováhu upravují.
Vlivy výchovy v dětství
Velkou roli mohou hrát nejisté nebo nedostatečně bezpečné rodinné vztahy. Pokud dítě v ranném věku nevnímá své prostředí jako dostatečně bezpečné, neutvoří si pevný vnitřní pocit o světě jako bezpečném místě, naopak svět je stále ohrožuje. K této situaci dochází, když dítě rodiče (zpravidla matku) ztratí, nemá ho stále k dispozici, je často a dlouho v nemocnici, dostává se předčasně ke svojí zralosti do jeslí apod. Je však řada jiných možností jak si dítě nevytvoří bezpečný pocit ve světě. Nadměrná péče, rozmazlování a ulevování, na druhé straně strašení dítěte nebezpečím, ale i to, že vidí svého úzkostného rodiče, který se obává každodenních maličkostí, může vést k nedostatečné otužilosti ke stresu a pocitu ohrožení. Tedy i rodič se může stát vzorem chování pro dítě svojí úzkostností. V dospělém věku takovému dítěti pak hrozí, že se tento pocit objeví v plné síle po stresující životní události nebo konfliktech ve vztazích. Pocit ohrožení se pak přenáší na každodenní záležitosti a starosti – i běžné věci se stávají nadměrně ohrožujícími. Rovněž nezájem rodičů a fyzické týrání nebo sexuální zneužívání v dětství souvisí s výrazně vyšší incidencí generalizované úzkostné poruchy a deprese v dospělosti. Z několika studií se také zdá, že část lidí s úzkostnými poruchami ve svém dětství prožívalo s rodiči obrácenou roli – jako děti museli tlumit emoční rozlady rodičů (dítě emočně pečuje více o matku než ona o ně – například matka se svěřuje dítěti o svých problémech s otcem, bere ho jako kamarádku, ale vlastně se o dítě emocionálně opírá, dítě musí řešit konflikty rodičů apod.). Z toho plyne nadměrný strach o druhé, a pocit, že buďto druzí něco nezvládnou, nebo samotní postižení nezvládnou pečování o druhé. Proto je nutno všechny potenciálně ohrožující situace hlídat.
Povahové vlastnosti
Lidé s nízkým sebevědomím, kteří se dívají na sebe, okolnosti a budoucnost pesimisticky, jsou více náchylní k rozvoji úzkosti a deprese. Často jsou to lidé s problémy v asertivním jednání. Nejsou schopni říci ne v situacích, kdy by bylo odmítnutí na místě, mají potíže se snášením kritiky od ostatních, sami kritizovat neumí a když se o to pokoušejí, může to být přehnané. Mají nadměrnou potřebu pochvaly a posílení od druhých.
Podmiňování
Ať je příčina strachu jakákoli, jakmile se několikrát objeví, začne se v této situaci nebo v tomto čase vyskytovat stále častěji. Je to způsobeno tím, že probíhá zvláštní způsob učení, který nazýváme „podmiňování“. Abychom pochopili, co to je, představme si, jak zareaguje malé dítě, když se poprvé v životě setká se psem. Pokud má tu smůlu, že na něj pes začne hlasitě štěkat, dítě se vyděsí a když příště znovu potká nějakého psa, začne pociťovat strach a snaží se před ním utéct. „Podmiňování“ je způsob, jímž se určité reakce, včetně emočních reakcí jako je strach, spojí s určitou událostí nebo místem. Toto spojení se vytváří automaticky – ať si to přejeme nebo ne. Reakce dítěte na psa je zcela normální, protože pes skutečně může být nebezpečný a je lépe mít se před ním na pozoru. Po určité době, pokud se dítě setkalo s jinými přátelskými psy, kteří jej neohrožovali, může jeho strach ze psů postupně vymizet. Ale když se od té doby začne psům zcela vyhýbat, pak jeho strach přetrvá a může vést až k trvalému strachu ze psů – fobii ze psů. I panické reakce se mohou spojit s určitými situacemi a myšlenkami tímto procesem podmiňování. A i když stav „přecitlivělosti“, který především zavinil pocit strachu, postupně zmizí, podmíněný strach trvá dál.

Mám pocit, že svět je protkaný fobiemi. Existuje třeba strach ze strachu?

Fobie patří mezi nejčastější úzkostné poruchy. Předpokládá se, že mírné fobie jsou velmi časté a že postihují někdy během života kolem 16% žen a 11% mužů. Zvláště běžné jsou v ranném dětství, ale většina těchto strachů zmizí do věku šesti let. V dospělosti jsou fobie častější u žen než u mužů. Většina postižených však nevyhledá léčbu, protože intenzita jejich potíží neovlivňuje významněji jejich život. Věk počátku fobie může být velmi odlišný. Průměrný věk počátku fobie ze zvířat je 4,4 roku, zatímco u situačních fobií 22,7 let. Závažnost následného omezení záleží na tom, jak úspěšně je člověk schopen vyhýbat se fobickým situacím. To proto, že řada postižených vnímá svojí fobii jako samozřejmou „normální“ součást své osobnosti. Navíc, řadě fobických situací se lze v každodenním životě snadno vyhnout (např. vyhledáním cest, kde nepotká psa). Bez konfrontace s fobickým podnětem jsou lidé trpící specifickou fobii zpravidla bez jakýchkoliv příznaků. Ovšem při vážnějším průběhu může specifická fobie výrazně omezit život. Fobie je nerozumný strach z nějakého objektu nebo situace. Postižený se proto těmto situacím vyhýbá nebo je snáší s pocitem hrůzy. Je běžné, že se postiženému daří vyhýbat se objektu svého strachu, i když mu to přináší řadu omezení a nepříjemností. Je typické, že i když otevřeně přiznává, že jeho fobie je přehnaná a nerozumná, není schopen se svého strachu zbavit ani vystavit se plně obávané situaci. Když zkoumáme obsah fobie, snadno zjistíme, že strach zpravidla není úplně neopodstatněný. Mít strach z vos, z hluboké vody, velkých výšek, mostů, psů, blesků, tunelů, výtahů, uzavřených prostor je sice nadměrné, ale každá z fobických situací může skýtat nějaké riziko. Vosa může píchnout do jazyka, v hloubce je možné se utopit, z výšky spadnout, most se může zřítit (jako nedávno v USA), pes může pokousat i usmrtit, blesk do člověka uhodit, tunel nebo výtah se zřítit apod. Pravděpodobnost je ovšem tak malá, že většina lidi se beze strachu těmto situacím vystaví. Člověk s fobii výrazně přehání možnost a& a&nb a&nb a&nb a&nb a&nb a&nb a&nb a&nb a&nb a&nb a&nb a&nb a&nb a&nb a&nb a&nb a&nb a&nb a&nb a&nb a&nb a&nb a&nb a&nb a&nb a&nb a&nb a bsp;ožení a při vystavení se prožívá strach neúměrný reálnému riziku. Agorafobie znamená v doslovném překladu „strach z tržiště”. Agorafobie se projevuje strachem pobývat na místech, kde v případě nevolnosti nebo panického záchvatu není rychle dostupná pomoc. Když se jedince trpícího agorafobii zeptáte, čeho se bojí, zpravidla říká, že se bojí, že ho potká nějaké neštěstí, když je daleko od bezpečí domova a že mu nikdo nepomůže. Podstatou agorafobie je však strach z panického záchvatu v situaci, ve které není dostupná pomoc nebo ze které je obtížné se vzdálit. Kromě samotného strachu z příznaků paniky mohou mít lidé trpící agorafobií strach z toho, co by si řekli druzí lidé, kdyby jejich záchvat paniky viděli, strach ze ztráty kontroly nad sebou nebo strach ze zbláznění se. Mohou se bát, že omdlí, začnou šíleně ječet nebo že nedokážou udržet stolici a tím na sebe přitáhnou pozornost ostatních lidí. Postižení se proto vyhýbají dopravním prostředkům, supermarketům, velkým prostranstvím, návštěvě kin, divadel, v těžších případech i jakémukoliv opuštění domova bez bezpečného doprovodu. Většinou je uklidňuje přítomnost někoho, komu věří, že by jim v situaci pomohl. Čím je jedinec více vzdálen od lékařské pomoci, tím bývá jeho strach silnější. Sociální fobie je strach a následné vyhýbání se situacím, v nichž může být člověk pozorován a posuzován druhými lidmi. Tato fobie může mít formu strachu z psaní před druhými, ze setkání s neznámými lidmi nebo z mluvení na veřejnosti, abychom uvedli několik příkladů. Člověk trpící sociální fobií je přesvědčen, že si druzí všímají jeho potíží a podle toho jej hodnotí. Toto přesvědčení jeho úzkost dále zvyšuje. Typickým rysem sociální fobie je silná anticipační úzkost, která často vede k nějaké formě vyhýbavého chování. Pro tuto poruchu je typická obava ze zkoumavých pohledů druhých lidí, strach ze zesměšnění, ztrapnění, z projevení příznaků úzkosti (červenání se, pocení, třesu rukou) před druhými. Často začíná v pubertě ale i dříve a soustřeďuje se kolem strachu z pátravých pohledů jiných lidí. To vede k vyhýbání se pobytu ve společnosti. Fobické situace mohou být konkrétní (t.j. omezující se na jídlo, mluvení na veřejnosti nebo setkávání se s lidmi opačného pohlaví) nebo difúzní (t.j. zahrnující téměř všechny sociální situace mimo kruh rodiny). Sociální fobie je obvykle spojena s nízkým sebehodnocením z kritiky. Řada lidí se sociální fobií si stěžuje na červenání, na potíže při pohledu z očí do očí, na třes rukou, na pocity na zvracení nebo naléhavou potřebu močit, což jsou druhotné příznaky úzkosti. Někdy je nositel přesvědčen, že je to hlavní problém. Nápadné je vyhýbání se sociálním situacím, které v extrémních případech může vést k téměř úplné sociální izolaci. K překonání nepříjemných pocitů a úzkostných myšlenek se postižení jedinci mohou uchylovat k alkoholu nebo k uklidňujícím práškům a je třeba poznamenat, že u této fobie je zneužívání alkoholu častější než u jiných fobických syndromů. Strach ze strachu je součástí všech fobií, ať specifických nebo komplexních. Lidé trpící fobií se již předem obávají, že ve své fobické situaci budou mít obrovský strach, který nebudou schopni zvládnout. Často mívají pocit, že se z toho strachu zblázní, ztratí nad sebou kontrolu nebo strachem zemřou. Proto se raději obávaným situacím vyhýbají.

Říká se, že vše má někde svůj počátek. Co může být spouštěčem úzkostné poruchy?

Každodenní stresory

Konflikty v rolích

Vliv životních událostí

Relativně často předchází rozvoj úzkostné poruchy závažná životní událost. Může jít o událost, která vede k sociální izolaci (ztráta partnera nebo jeho odchod), změně role (přechod ze školy do zaměstnání, příchod dítěte do rodiny, přechod na jiné zaměstnání), ztrátě důležité role (odchod dospělých dětí z rodiny,) ztrátě autonomie, přirozené aktivity a důležitosti (odchod z práce na mateřskou dovolenou), apod. Samotná úzkostná porucha má řadu důsledků, které mohou vést k dalšímu prohloubení izolace, vyhýbání se aktivitě a ztrátě autonomie. Podobně jako významné životní události, náchylnost k tělesným příznakům a obavám mohou zvýšit výraznější změny v životě. Jsou to změny, při kterých dochází ke změnám životní role, například změna ze studenta v zaměstnance, z dítěte v rodiče, odchod z mateřské dovolené do zaměstnání, odchod do důchodu apod. K dalšímu známému „přechodnému“ období dochází někdy mezi koncem třicítky a ve čtyřicítce, kdy si lidé začínají uvědomovat, že jsou smrtelní a že cíle a ambice které si sami stanovili, nemusí dosáhnout. Také mohou dojít k poznání, jak zanedbali klíčové oblasti ve svém životě. Ať je dilema jakékoli, přemýšlení o těchto otázkách může být zdrojem stresu. I když to vede ke znepokojení, odměnou za stanovení nového směru života je obnovení síly účelnosti a energie. Budeme-li krize ignorovat, povede to k rozčarování, úzkostem, depresím a únavě.

Kolik lidí postihuje obsedantně kompulzivní porucha? Jaké jsou mírné, třeba úsměvné formy, a ty, které vyžadují lékařský zásah?

Pro obsedantně kompulzivní poruchu (OCD) je typické, že člověka obtěžují vtíravé nepříjemné myšlenky, které vedou k psychické nepohodě. Bývají to vracející se obavy – obsese – že se stane něco, co bude mít katastrofické následky. Téma může být u různých lidí různé – ušpinění, infekce, agrese ke druhým, kontrolování, onemocnění vlastní nebo blízkých a další. Napětí či úzkost z obsesí se snaží člověk s OCD neutralizovat kompulzemi – což jsou opakované úkony nebo stereotypní myšlenky. Kompulze však sníží nepohodu jen na přechodnou dobu. Záhy se objeví další obsese a nepohoda, nová potřeba ji snížit a další kompulze. V průběhu času se typicky kompulze rozrůstají. O úsměvné formě OCD se nedá mluvit. Úsměvné to může připadat jen zevnímu pozorovateli. Postižený OCD trpí silným napětím, úzkostí, často pocity bezmocnosti. Někdy si je s odstupem sám schopen ze svých obsesí a kompulzí dělat legraci, ovšem v době, kdy mu běží, toho schopen není. Snad nejkurióznější obsesí jsem zažil u jednoho svého mladého pacienta, velmi sympatického muže. Roman má dlouhodobě obavy z AIDS. Má dojem, že by se mohl nakazit a tak se vyhýbá všem kontaktům s veřejnými toaletami, přiblížení k bezdomovcům či toxikomanům. O svém bratrovi a jeho ženě je přesvědčen, že jsou to moc pěkní lidé. Podle Romana tak pěkný muž a pěkná žena mají moc sexuálních nabídek a je málo pravděpodobné, že by si zůstali věrní. Pokud jeden z nich dostane AIDS, dostane ho i druhý. Co když mají AIDS a přitom s ním bydlí v jednom domě? Proto má Roman svoje nádobí, své příbory, čistí si záchod Savem, neustále se umývá a desinfikuje si ruce Ajatinem. Problém je, že Roman miluje sladké a pudink zejména. Jednoho dne mu jeho švagrová přinesla teplý pudink v misce. Krásně voněl a Roman na něj dostal „šílenou chuť“. Ihned mu však v hlavě proběhlo: „Když to vařila, tak nad tím hrncem stála a dýchala. Drobné kapénky jsou vždy v dechu. Co když v nich má viry AIDS? Je to málo pravděpodobné, ale co když? Ten pudink, to je taková živná půda, podobně jako agar, na kterém se pěstují baktérie. Co, když se AIDS dobře rozmnožuje v teplém pudinku? Doktoři tvrdí, že jen pohlavním stykem a krví. Ale co, když zjistí, že i pudinkem a zjistí to až za 10 let? Určitě to zatím nikdo nezkoumal!“ Při těchto úvahách zároveň sílila chuť na pudink. Raději řekl švagrové, že si ho sní až studený. Váhal ještě chvíli poté, co odešla z místnosti. Pak ale situaci „nezvládl“ a pudink hltavě snědl. Vzápětí přišla strašná úzkost. Proto Roman vstal, otevřel si otcům bar, nalil 3 dcl whisky, vypil ji. Pak dělal 2 hodiny kotouly – aby whisky s pudinkem v břiše promíchal a AIDS tak vydesinfikoval.

Žijeme ve světě stresu. Přinejmenším o něm slyšíme ze všech stran s dodatkem, že nás jednou zničí. Co ho spouští a můžeme být vůči němu odolní?

Máte pravdu, žijeme ve světě stresu. Ovšem člověk ve světě stresu žil odnepaměti a dokonce stres dříve býval objektivně mnohem větší. Většinu historie lidstva téměř denně šlo o život. Boje s nepřátelskými tlupami, divokou zvěří, drsností přírody, obavy, zda bude co jíst, zda nepřijdou mrazy, zda nezemřou děti na nemoci, ženy u porodu a podobně, byly samozřejmou součástí života. Průměrný věk byl podstatně nižší. Pokud lidé nezemřeli na četné nemoci, proti kterým nebylo obrany, nebo nezemřeli v bojích a válkách, byli upracovaní a předčasně zestárli. Problémem dneška je spíše náš požadavek, mít život bez stresu. Asi to není možné. Dřívější generace byly pravděpodobně vůči stresu mnohem odolnější, nemohly se mu vyhnout a tak jim nic jiného nezbylo, než se adaptovat a stres snášet. V dnešní době se setkáváme většinou se stresem z nedostatku času (časový tlak) a stresem, který souvisí s disharmonickými vztahy. Obojí do značné míry souvisí s konzumními hodnotami a konzumním způsobem života, nedostatkem pohybu, smyslu po míru a harmonii. Přesto se dožíváme stále vyššího průměrného věku. Spíše než tento stres nás však zničí naše drancování přírody a další globální problémy, vesměs související s konzumem. Odolnost vůči stresu se učí již od ranného dětství a souvisí nejvíce s pocity bezpečí v rodině, s mírou dodávání sebedůvěry (umíš-dovedeš) a sebevědomími rodiči. Pokud jsme to v dětství nezískali, vypracovat to v dospělosti může znamenat poměrně velkou dřinu v psychoterapii. Jsou lidé, kteří svým způsobem života dovedou stresu předcházet. Žijí rytmicky, s dostatkem aktivního odpočinku, tělesné aktivity, dovedou se uvolnit, jejich myšlení je většinou konstruktivní, proto si nedělají starosti ale problémy přímo řeší. Zažívají dostatek příjemných aktivit, takže se dovedou ze života těšit. Dovedou příjemně jasně a otevřeně komunikovat s druhými lidmi a v případě potřeby se prosadit bez toho, že by někoho uráželi nebo ponižovali. Mají rádi lidi a většinou i druzí mají rádi je. Z jejich chování, práce a komunikace je vidět smysluplné zaměření, které přesahuje je i jejich rodinu. Je fajn, když jsou nám vzorem.

Mám ale zkušenosti, že stres je dobrým motorem, pobídkou k aktivaci. Mnoho lidí tvoří pod tlakem a vydávají ze sebe i vynikající výkony. Může být tedy i kladný?

„Největším stresem je nemít žádný stres.“ Určitá úroveň stresu je potřebná k naší aktivaci, často je motivací našeho výkonu, chtění, také je nutná v situacích, kdy máme reagovat na nezvyklou nebo překvapivou situaci a kdy potřebujeme mobilizovat síly. Přiměřená hladina stresu vede totiž k zostření pozornosti, soustředění a k zvýšení schopnosti dobře se rozhodnout, jakou strategii zvolit. Příliš nízká úroveň stresu může vést k nedostatečné pozornosti a tudíž k odkládání rozhodování. Příliš vysoká úroveň stresu blokuje myšlení i účinné chování.

Pokud se nás cokoli z toho, o čem tady mluvíme, týká, dokážeme se z úzkostné poruchy vyléčit sami? Například odskočme do „lidové praxe“. Pomáhá panák alkoholu, aby se postižený vzpamatoval?

Pokud už došlo k rozvoji úzkostné poruchy, člověk se sám nevyléčí. Potřebuje k tomu odborníka, který by ho vedl, protože sami na sebe moc nevidíme. Mechanismy úzkostného prožívání jsou již zpevněné a člověk zpravidla potřebuje odbornou pomoc, jinak bude prožívat nadměrné úzkosti léta nebo i celý život. Spontánní uzdravení u středně těžkých a těžších úzkostných poruch jsou vzácné. Panák alkoholu sice krátkodobě úzkost zmírní, dlouhodobě ji však zhoršuje, panáků přibývá. Je to velmi dobrá cesta, jak se stát na alkoholu závislým.

Co byste doporučoval všem, kteří pociťují úzkost, případně jsou na základě úvodního testu adepty této poruchy?

Jestliže se úzkost a strach, nebo jejich tělesné problémy staly problémem natolik, že se objevují příliš často, jsou příliš silné, trvají příliš dlouho či se objevují v nevhodných situacích, je na místě vyhledat odborníka, kvalitního psychoterapeuta nebo psychiatra.