Rozhovor s MUDr. Dagmar Seifertovou, DrSc.
Onemocnění prsu a deprese

Co se ženě, která se doví onu závažnou diagnózu, v první chvíli honí hlavou?

• Ten první okamžik je jako rána elektrickým proudem, šok, čirá hrůza, pocit úzkosti, strachu, že zemřu. A otázka: proč? Proč se to stalo a proč zrovna mně? Co jsem udělala špatně? Byla jsem přece dobrá máma, dobrá manželka! Starala jsem se málo o sebe? Takové a podobné výčitky a otázky se každé ženě honí hlavou. Normální jsou i obavy z bolesti, znetvoření, závislosti na okolí, handicapu, ztráty sebevědomí, izolace a smrti.
• Moc záleží na bezprostředním okolí, na rodině, jak ta k onemocnění v první chvíli přistoupí. Důležité je, aby se nehroutila. Jakmile se začne rodina hroutit, posiluje to strach z nemoci.
• Na začátku praktický lékař nebo onkolog ordinuje diagnostická vyšetření a laboratorní testy. Je to období nejistoty, čekání na výsledky, úzkosti, doufání i popírání nemoci. Odborník také neví a v této době můžou být jeho odpovědi z hlediska pacientky vyhýbavé. Ta mnohdy na začátku i pochybuje o tom, že diagnóza byla stanovená správně. Chce věřit, že se lékaři spletli, stala se nějaká chyba. Tohle období úzkosti a depresivních nálad a „vykolejení“ většinou trvá jeden až dva týdny. Pak už nemocná přijme skutečnost. Pokud depresivní příznaky trvají déle než 2 týdny, jsou závažné, objevují se sebevražedné myšlenky, je na místě psychiatrická konzultace. Většinou se ale s plánováním a začátkem prvních konkrétních kroků léčby obnovuje naděje do budoucna.

Může se člověk tomu strachu a úzkosti postavit sám? Čím se na začátku posílit?

• Musím si říct: ano, taková věc potká hodně lidí, i nemoc patří k životu. Co já sama můžu pro svoje uzdravení aktivně udělat? Jakým způsobem mám bojovat?
  A neostýchat se své otázky a pocity probrat s lékařem. I se sestřičkami, protože ony strachy a úzkosti s pacientkami dennodenně prožívají a dokáží v mnohém poradit. A pokud by vysvětlení bylo příliš odborné, je na místě zeptat ještě jednou. Mnohé pacientky se často ptají znovu i proto, že úzkost může jejich dostatečné pochopení blokovat. Některé ženy dokonce vnímají diagnózu onkologického onemocnění jako stigma, poznamenání. Ale tyto projevy úzkosti a depresivní nálady bývají přechodné. Boj pacientky začíná po malých krůčcích bezprostředně po operaci – jakým způsobem čistit ránu, jak se má chovat – zkrátka konkrétní věci, na které v tu chvíli zaměří svou pozornost. Kupodivu tahle činnost rozpustí prvotní úzkost, prvotní šok, člověk se uklidní a soustředí se na to, co má den po dni dělat, aby se rána zahojila, aby udělal maximum pro své uzdravení. Samozřejmě, že úzkosti přicházejí i dál, ale už ve chvílích, kdy je na ně pacientka trochu připravená. Už ví: ano, stal se průšvih, ale pro nápravu dělá všechno. Záleží ovšem na osobnosti, jsou i takové ženy, které jakákoli choroba okamžitě sklátí. Kupodivu, ale řada lidí, kteří jsou na sebe přeopatrní, špatně prožívají každou angínu i rýmičku, se při takovém onemocnění vyburcují a začnou na sobě neuvěřitelně pracovat.

Když člověk onemocní, většinou by se rád o své chorobě dověděl co nejvíc. Shání informace, kde se dá. Ale mnohé, co se doví, si protiřečí. Jak se v tom vyznat, komu věřit? Člověk jde do nemocnice s hrůzou, že bude moc nemocný, s hrůzou, že umře a ještě se k tomu přidružuje děs z toho, že některý zdravotník cosi zbabrá.

• Je pravda, že v novinách, časopisech se na chválu moc nenarazí, spíš se vypichují případy nějakého selhání. Ale věřte, že každý operatér si je vědom své odpovědnosti za zdraví pacienta, vysvětlí mu, co a jak bude dělat a jen od něj potřebuje důvěru, protože hojení a uzdravení na ní přímo závisí. Pacientka se nesmí zděsit toho, že ji chirurg připraví na různé eventuality, které mohou – podle velikosti nádoru – při operaci nastat: od drobného zákroku až po odstranění prsu, což také musí pacientka podepsat. Každé hned naskočí – ano, to je konec, takhle dopadnu, prs mi uříznou. Jen malá část nemocných přemýšlí o tom, že půjde třeba jen o malý zákrok, po kterém zůstane drobná jizvička.

Čas v nemocnici člověk nějak překlepe – stále se něco děje, má pocit, že „kdyby cokoli“, kvalifikovaná pomoc je na blízku. Ale pak přijde okamžik, kdy je propuštěn domů. A pořád myslí na svou nemoc. Večer nemůže usnout a když už usne, za nějakou chvíli se vzbudí, zírá do tmy a přemýšlí o tom, jak to v těle funguje a jestli mu tam choroba nehlodá dál…

• Ta úzkost je naprosto pochopitelná a každý člověk, který je odoperován pro malignitu – neboli zhoubný nádor – je v péči onkologa. Dnes existují onkologická centra, která odborně léčí pacientovu chorobu, ale jsou schopna – pokud je to zapotřebí, jej nasměrovat na psychologa či psychiatra. A ti mají k dispozici spoustu moderních preparátů, které pacientovi uleví a to nejhorší období mu pomohou překlenout. Antidepresiva v sobě dnes mají ve vyšší míře přítomen „přenašeč“, který vyvolává dobrou náladu, přebije z velké části úzkost a doslova vytáhne člověka z nejhoršího. A tím, jak se pacientka dostane z depresí a úzkostí, začnou se zlepšovat i výsledky onkologické léčby, kde hraje psychika velkou roli. Existují pro to důkazy, podložené lékařskými studiemi, že právě u nádorových chorob a specielně u onemocnění prsu hraje psychika doslova zásadní roli. (Stejně i např. při hojení po operacích, hematologických chorobách (onemocnění krve) i stavech po infarktu).

Léčba je určitě běh na dlouhou trať…

• Psychika jde ruku v ruce s léčbou a rehabilitací. Při onemocnění prsu musí žena po operaci cvičit, aby zůstaly zachované všechny svaly a šlachy, protože bezprostředně po zákroku ani nezvedne ruku. Samozřejmě existují propady psychiky. Před pravidelnou kontrolou žena nespí, nejí, sváže ji úzkost. Když všechno dobře dopadne, pacientka se „otřepe“ a o to radostněji jde dál. Pokud ale výsledky nejsou dobré, začne všechno nanovo…

Co ještě může pacientovi – kromě medikamentů – pomoci zvládnout úzkosti a deprese?

• Mimo medikamenty může pacient na radu psychiatra vyzkoušet nejrůznější relaxační techniky. Obecně bych ale řekla, že pokud jde o stav bezprostředně po operaci, když pacient není v pohodě, medikamentózní léčba je lepší. Ale pro dlouhodobou perspektivu je důležité mít nacvičené relaxační techniky, které se pacienti naučí v nějakém psychoterapeutickém sanatoriu. Velmi prospěšné je i správné dýchání, které se dá nacvičit kdekoli, kde se cvičí jóga. Když pacient dýchá do bránice, odplavuje se úzkost a cítí se lépe. Doporučovala bych také pravidelnou fyzickou aktivitu: mírné cvičení přiměřeně stavu, ve kterém pacient po operaci právě je – stále si udržovat fyzickou kondici. A pak návrat k přírodě – chodit na procházky, byť zpočátku třeba krátké. Veledůležitá je také výživa: po každém onemocnění– nejen onkologickém, se v těle hromadí zplodiny metabolismu. Ty se nejlépe odplaví, pokud se člověk prolévá bylinkovými čaji a vůbec hodně pije – opravdu 1,5 až 2 litry denně -pozitivně to ovlivní i pocit únavy při léčbě cytostatiky. Prospívá také hodně zeleniny – hlavně červené – rajčata, mrkev, papriky a listové zeleniny, samozřejmě ovoce, jídla s vlákninou – obilniny, luštěniny, také ořechy – ale těch jen přiměřeně, ne moc, prostě je nutné zamyslet se celkově nad životosprávou a zpočátku si udělat přesný rozpis, co za den sním. Nejde ani tak o kalorie jako vyváženost – pak už to jde samo, dá se říct, že si tělo zvykne na jiný dietní režim. Těžká a nevyvážená strava zatěžuje organismus a pacientka potřebuje energii spíš na boj s nemocí než se zbytky. To všechno má také vliv na psychiku. Zkrátka je prospěšné, projít si svůj jídelníček, rozhodně není nutné držet nějaké drastické vegetariánské diety. Jen trochu šetřit masem.

Musím říct, že se z těch pravidel, doporučení a návodů až točí hlava…

• Když onemocníte, berte to jako zkoušku. Abych tou zkouškou prošla, udělám si plán. Rozdělím ho do kapitol a posoudím, co všechno můžu a chci pro sebe udělat. A ať už na papíře nebo v duchu: jednotlivé položky odškrtávám. Často když tohle radím, pacientky na mne zahlížejí a vidím na nich, že si myslí své. Ale většina po určité době přijde a řekne, že se opravdu cítí lépe. A dokonce byly i takové, které připustily, že poté, co se o sebe – o svou duši a o své tělo začaly starat, najednou se cítily lépe, než před onemocněním.

Co myslíte, že je úplně nejdůležitější pro to, aby se pacientka s nádorem prsu uzdravila?

• Je to v samotném přístupu k onemocnění: když přijdu k lékaři s tím: tady jsem a dělejte se mnou něco, nedopadne to dobře. Ale když k tomu přistoupím s tím: vy, zdravotníci jste udělali svůj díl, ale ten daleko větší je na mně – taková pacientka má obrovskou šanci a výhodu. A co je také důležité: neprezentovat se okolí jako nemocný člověk. ( Ano, potkala mne choroba, ale to neznamená, že na mne musíte brát extra ohledy. Některé věci sice nezvládnu, ale je jich spousta, na které stačím.) a také se po nemoci k ní příliš nevracet, nerozpitvávat ji. (Ano mám to za sebou, bylo to náročné, ale zvládla jsem to). A vytěžit z toho nový náhled na svět: nezabývat se malichernostmi.