rozhovor s prof. MUDr. Evou Češkovou, CSc.
Deprese v životě ženy

Řečeno statisticky, ženy trpí depresí dvakrát více než muži. Mají snad, jak se mezi lidmi říká, k psychickým nemocím blíž?

• To rozhodně ne, ale pokud budeme mluvit o depresivní poruše, je skutečně podstatně častější u žen, což nepochybně souvisí s odlišnostmi mezi mužem a ženou v řadě aspektů – od tělesných proporcí až k neurochemickým procesům v mozku. Příčinou je zřejmě interakce ženských pohlavních hormonů s ostatními působky (látky, které mají schopnost měnit činnost a metabolismus určitých buněk a orgánů) a přenašeči nervového vzruchu. Pro ženy jsou rovněž charakteristické výraznější a častější emoce. Ale existují onemocnění, která mají naopak závažnější charakter u mužů (schizofrenie), nebo jsou u nich častější (asociální poruchy osobnosti, závislosti). Na druhou stranu, například schizofrenie probíhá u žen mírněji než u mužů, začíná později, reakce na léky jsou lepší. Mírnější průběh schizofrenní poruchy se přičítá „ochranné funkci“ estrogenů. V menopauze se pak tyto rozdíly v průběhu onemocnění stírají. Nicméně je skutečností, že problematika pohlavních rozdílů se intenzivněji a ve větší míře začala v medicíně zkoumat teprve nedávno a mnohé bude ještě třeba objasnit.

Hrají v tom roli ještě nějaké další rozdíly mezi mužem a ženou?

• Kromě hormonů ovlivňujících sekundární pohlavní rozdíly, může být v kontextu s depresí významné například rozložení tukové tkáně v těle. Ta ovlivňuje i neurochemické poměry v těle. Samozřejmě nelze redukovat rozdíly mezi ženou a mužem pouze na ty tělesné, neboť stejně významné jsou rozdíly v psychice a sociálních aspektech. Pokud bychom se zaměřili na psychologický aspekt, jsou nepochybně rozdíly mezi oběma pohlavími v hierarchii životních hodnot a priorit. Sebevědomí může snížit řada faktických nebo jenom subjektivně pociťovaných handicapů. Pro ženu je vzhled důležitější než pro muže, pro muže je důležitý spíše úspěch v pracovní oblasti. A našli bychom řadu podobných odlišností.

Lze depresivní poruchy, jejichž příčinou může být tělesný handicap, léčit snadněji, či s větším úspěchem, než depresi čistě „psychickou“?

• Nelze mluvit o tělesné nebo netělesné depresi. V případě depresivní poruchy, tedy psychické nemoci, jsou vždy kromě projevů psychických i příznaky tělesné. K tělesným příznakům deprese patří například poruchy spánku s ranním probouzením, únavnost, ztráta energie, nechutenství, úbytek na váze nebo někdy naopak přejídání a přírůstek hmotnosti. Každý lékař ví, že „tělesné nemoci“ mají i své psychické projevy a naopak. Například i při chřipce jsme unavení a skleslí. Záleží na tom, co je v popředí a jaké jsou zvyklosti. Lékaři jiných oborů se příliš psychickými problémy nezabývají.

Co způsobuje depresi u žen a co u mužů? Případně, jaký je rozdíl v prožívání této nemoci?

• Tak daleko se dosud lékařská věda v oblasti psychických poruch nedostala. Nepochybně, jako u řady dalších onemocnění, hraje roli řada faktorů a my zatím přesně nevíme, které jsou nejdůležitější. Patří k nim náchylnost jedince k určitým typům onemocnění (zpravidla geneticky podmíněná), kterou lze často vystopovat i u jiných rodinných příslušníků, dále určitá nerovnováha v neurochemických procesech v mozku, osobnostní faktory, životní události, stresy a způsob, jakým se s nimi vyrovnáváme.

A co rozdíly hormonální, o kterých se tak často mluví a na které se ledacos svádí?

• Pohlavní hormony jsou důležité i pro jiné funkce člověka než jen rozmnožování. V životě ženy je několik důležitých období, kdy dochází k významným hormonálním výkyvům a ty bývají spojeny s výkyvy emotivity hlavně ve smyslu deprese, např.během menstruace, v těhotenství, apod.

Mohla byste zmíněné výkyvy v souvislosti s menstruačním cyklem přiblížit, případně vysvětlit?

• Tzv. premenstruální syndrom představuje cyklické poruchy v emoční oblasti a v chování, které žena zažívá pouze během pozdní luteální fáze (fáze mezi ovulací a menstruací) menstruačního cyklu. Nevyskytuje se před pubertou, v těhotenství nebo po menopauze. Některé ženy pociťují pouze ojedinělé příznaky, například depresi, zatímco ostatní mohou mít řadu dalších příznaků (bolesti hlavy, podrážděnost, nadýmání). Většina žen pociťuje premenstruální příznaky, ale pouze dvacet až čtyřicet procent má příznaky emoční, behaviorální (projevující se v chování) anebo tělesné natolik závažné, že vyhledá pomoc. u dvou až šesti procent žen příznaky ženu významně handicapují. Příčina není zcela jasná. Nepochybně hrají roli hormonální změny a dědičnost. Do určité míry se premenstruální syndrom podobá depresi a řada pacientek pociťuje premenstruální zhoršení deprese. Diagnóza záleží na načasování příznaků vzhledem k menstruaci. Příznaky premenstruálního syndromu začínají v polovině menstruačního cyklu a zvyšují se co do počtu a intenzity. Maxima dosahují den před počátkem menstruačního krvácení. Příznaky obyčejně kompletně ustoupí s jeho nástupem. Pro stanovení diagnózy je důležitý záznam příznaků a jejich časové posloupnosti minimálně po dva menstruační cykly. Většinou není nutná léčba, postačí vysvětlení a podpora. U závažnějších příznaků jsou úspěšná antidepresiva. V našich podmínkách chodí ženy s těmito problémy nejspíše za gynekologem. Často považují i závažnější příznaky za nutné zlo. Zájem o výskyt a léčbu tohoto syndromu k nám přichází z USA, kde se věnuje podstatně větší pozornost ženské problematice.

Vyskytuje se deprese také v průběhu těhotenství a období po porodu?

• Těhotenství bývá většinou považováno za šťastné období. Pokud však žena nemá podporu v partnerovi, svém okolí a je v sociálně problematické situaci, může reagovat depresivně. Obecně se výskyt psychických poruch v graviditě neliší od jiných životních období.
• Po porodu se často vyskytuje tzv. „poporodní blue“. Jedná se o krátkou emoční poruchu, která se vyskytuje během několika prvních dní (7 až 10) po porodu. Manifestace zahrnuje emoční labilitu, pláč, úzkost, nespavost, nechutenství, podrážděnost, stav úzkosti, přičemž deprese nemusí být nezbytným příznakem. Jde o krátkodobou neškodnou záležitost (2 až 14 dní). Příznaky spontánně ustoupí a nevyžadují pomoc, pouze psychickou podporu. Kojení nepředstavuje z hlediska deprese rizikové období.

Jak se odráží perimenopauza a menopauza v psychice ženy?

• Řada žen reaguje na ztrátu menstruačního cyklu depresí a tělesnými problémy (např. „návaly“). Jejich zvládání závisí na jejich intenzitě a řadě okolností – dědičné náchylnosti, osobnostních faktorech, výchově, vzdělání a aktuální situaci. V dnešní době, kdy se v těchto případech doporučuje hormonální substituce (náhrada), která řadu příznaků odbourává, jde spíš o to, zda žena tuto formu léčby přijme. Některé údaje, například o tom, že hormonální náhrada v menopauze může snížit riziko rozvoje některých forem demence, nebo vůbec poruch paměti, nejsou zcela potvrzeny.

Mohou muži tyto zmiňované stavy prožívat s ženou a přispívat k jejich zmírnění?

• Domnívám se, že v našich podmínkách to nejčastěji muži prožívají vedle žen a ženy u nás nejsou zvyklé svoje problémy související s fyziologickými funkcemi příliš ventilovat. Na druhou stranu dnešní mladá generace je daleko více ochotna akceptovat, že muži a ženy mají srovnatelné schopnosti vyniknout a zastávat vedoucí funkce. Řada mladých mužů chce být u porodu. Zvyšuje se počet mužů na mateřské dovolené, kteří dovolí svým partnerkám, pokud je to v zájmu třeba finanční situace rodiny, aby žena mohla jít do zaměstnání a pokračovat ve své kariéře.

Má na depresi vliv osobnost ženy?

• Na základě současných znalostí se domníváme, že určité typy osobnosti (bez ohledu na pohlaví, i když zřejmě některé typy osobností se spíše vyskytují u ženského pohlaví a naopak), už tím jak vypadají, vytváří dojem, že jsou náchylní k určitým onemocněním. Jako pochopitelný příměr si dovoluji uvést to, co nám bylo předkládáno před mnoha lety při výuce chirurgie: …vstoupí hubený, ustaraný, mladý muž a uvádí potíže se žaludkem. První úvaha chirurga – jedná se o žaludeční vředy. Vstoupí žena neurčitého věku, plnoštíhlá blondýnka a mluví o žaludečních potížích – první úvaha: žlučník. Něco podobného funguje i v psychiatrii. Ale dostatek metodicky dobře provedených studií v tomto směru chybí. I většina laiků akceptuje, že tlustý člověk je spíše dobrosrdečný, společenský člověk, zatímco hubený je spíše uzavřený do sebe a škarohlíd.

Propadají v depresivních stavech ženy víc než muži nárazovému opíjení?

• Nevěřím tomu a přesvědčivé epidemiologické studie, které by se tímto speciálně zabývaly, neznám. Řada lidí sahá v depresi k alkoholu – aby psychickou bolest, kterou deprese a úzkost představuje, otupila. Naopak řada alkoholiků trpí depresemi.

Jaké příznaky by měly být varováním, že je nutné navštívit lékaře psychiatra?

• Odbornou pomoc jednoznačně potřebuje nemocný s depresivní poruchou, která je jasně definována přítomností příznaků. Vedoucí příznak je depresivní nálada. Ta se však podstatně liší od „deprese všedního dne“, kterou mívá někdy každý z nás. Depresivní nálada, která je součástí depresivní poruchy, trvá minimálně 2 týdny (každý den, převážnou část dne), ovlivňuje život nemocného (subjektivně nebo objektivně), je neodklonitelná (nefungují věci, které normálně dokáží člověka rozptýlit a potěšit). Obyčejně nenacházíme adekvátní příčinu poklesu nálady, na rozdíl od reaktivní deprese, kdy souvislost deprese a životní události je jasná. Dále bývá přítomna ztráta energie, únava, ztráta prožitku radosti, zpomalené myšlení a depresivní obsahy myšlení (nemocný si nevěří, obviňuje se, podceňuje se), má sebevražedné úvahy a tendence. Někteří nemocní mohou spáchat i sebevraždu. A v neposlední řadě jsou přítomny tělesné příznaky – nechutenství, úbytek na váze, únavnost, nespavost (ranní nedospávání).

Klade léčba depresivních poruch nároky na blízké okolí nemocného?

• Určitě. Onemocnění depresí je pro pacientovo blízké okolí většinou emočně náročné. Muži mají v takových případech většinou tendenci přistupovat k nemocnému racionálně, pragmaticky, ženy spíše emočně, empaticky. Konkrétní nároky nelze uvést – hraje tu roli osobnost partnerů, situace, výchova, znalost, prostředí, tlak okolí. V závažných případech je rozumné požádat o radu odborníka.
• Deprese je onemocnění odehrávající se v určitých fázích. Neprojevuje se nepřetržitě. Objeví se, odezní a pacient je zase v pořádku. Riziko návratu je však stále poměrně vysoké, zvláště u neléčených případů, a stoupá s každou prodělanou epizodou. S tím musí pacientovo nejbližší okolí počítat. Rodina a blízcí lidé však mohou velmi pomoci, a to nejen tím, že projeví účast; často je totiž nejlepší pomocí přesvědčit nemocného, aby vyhledal lékaře a své problémy řešil. Při vhodné léčbě se riziko návratu onemocnění výrazně snižuje.